Jak jsem výletila do Pompejí

V Pompejích jsem byla ve svém životě zhruba tak padesátkrát, fakticky. Za parného letního dne, kdy je tam na umření /taky tam hodně lidí, ehm, umřelo, nekorektní vtípek/, za deště a větru, ve dne i v noci /noční prohlídka je děsivá/, sama i se skupinou, prostě mockrát. A ať jste milovník antiky, historie obecně nebo jen cizího neštěstí, Pompeje jsou must-see, pokud jedete do Neapole.

Západ slunce v Pompejích

Z centra města se sem dostanete snadno díky circumvesvianě /která cirkuje Vesuv, jako když jedete do Sorrenta, pamatujeme?/, lístek stojí nějakou legrační částku a za cca 30 minut můžete vystupovat v Pompei-Scavi, prakticky u vchodu do vykopávek. Vstupné činí za předpokladu důkazu o nízkém věku 5 ojro, což je v místních podmínkách absolutně ohromující částka a skoro se divím, že nejdou Pompeje žebrotou. Projdete vstupní branou a voilá, čeká Vás úchvatný zážitek.

Fórum

Město bylo pohřbeno v roce 79 asi šesti metry sopečného popela. Zajímá-li Vás přesný průběh tragédie /mě tyhle věci vždycky fascinovaly, ale chápu, že v tom jsem pravděpodobně sama/, doporučuji nespočet článků na internetu, wikipedií počínaje a přepisem svědectví Plinia mladšího /který údajně celou erupci včetně následků sledoval zpovzdálí a pak o tom napsal v dopise nikomu menšímu než Tacitovi - jeho tatík tolik štěstí neměl, mimochodem, chtěl se na erupci také mrknout, ale trochu to přehnal s blízkostí a stálo ho to kejhák – o pravdivosti těchto tvrzení si udělejte obrázek sami, kdo jsem já, abych soudila „historické“ prameny/ konče. Zmiňuji to záměrně proto, abyste tu slátaninu, jenžto natočili minulý rok soudruzi ze západu, brali spíše jako podklad pro Vaší bujnou fantazii a ne jako faktum, návštěva Pompejí by pro Vás mohla být zklamáním.  Znovuobjeveno bylo město skoro o 1700 let později a způsobilo v Evropě absolutní škandál. Všudypřítomné genitálie, orgie, koitusy a všechny takové ty seksuální podtexty, pro onu dobu absolutně nepřípustné /a v dnešní Itálii přípustné pouze za předpokladu, že se o nich nemluví nahlas a v neděli a svátky/, způsobily, že některé části Pompejí byly odkryty a znovu zakryty. Mluvilo se i o tom, že Pompeje byly jakousi antickou Sodomou a Gomorou navrch, městem zasvěceným nevěstincům, a proto na ně Bůh /ten křesťanský/ seslal všemocný Vesuv /na to pohanské město, ano/, ale chyba lávky, sex a násilí prostě jen táhly tehdy stejně jako táhnou dneska.

Celkově člověk při procházce tehdejším městem nabývá pocitu, že se od té doby v Itálii nic nezměnilo. Na ploše skoro 450 000 m² najdete skromné příbytky, obrovské vily s bazénem (mezi nejznámější patří Casa del Fauno s malou soškou Fauna, Casa del Poeta Tragico s mozaikou, která hlásá slavné „CAVE CANEM“ – „Pozor, pes“, Casa della Venere in Conchiglia – s notorickou nahou Venuší v mušli, anebo například Casa del Chirurgo, ve kterém byly nalezeny skalpely a jiné mučící nástroje/, nákupní středisko /Il Foro di Pompei a Macellum/, veřejné domy všech druhů barev /s detailními freskami znázorňujícími výjevy, při kterých se většina z Vás bude červenat - cestu k nim hledali obyvatelé snadno a to pomocí ukazatelů - kamenných penisů udávajících správný směr, zabudovaných do zdí ulic v okolí bordelu, penisy teda ale v Neapolských ulicích neuvidíte/, stadion /velmi zachovalý amfiteátr/, tělocvičnu /byť se tak nazývá, šlo o školu pro gladiátory, tedy permanentku si obyčejný Pompejan zakoupit nemohl/, lázně /staří Římané nebyli žádná prasata – lázně jsou obrovské, zachovalé, krásně vyzdobené a významné hlavně v tom, že když v 18. století započaly vykopávky a byly objeveny lázně, v nedalekém Bourbonském sídle Caserta byla vybudována koupelna s tekoucí vodou, protože šlechta si řekla, že teda taky nebudou prasata  - a tak se začala pravidelně koupat/ a nespočet chrámů, které svým uspořádáním nápadně připomínají křesťanské kostely. A nekropole – čili hřbitov. Největší zastoupení mají ale v Pompejích krámky a hospody – shopping a jídlo – a máte dnešní Neapol jako vyšitou. I informační tabulky hlásají, že v tzv. thermopyliu se obyvatelé Pompejí stravovali v čase oběda, který nebyl, na rozdíl od večeře, nijak okázalý, a k dispozici byla jak teplá, tak studená kuchyně. Velké množství pekáren zajišťovalo neustálý přísun čerstvého chleba a Vy se ještě chvíli ptejte, kdo dal světu první panino. Představit si život v prvním století není nijak složité a podobá se tomu dnešními víc, než si možná uvědomujete.

Pompejský amfiteátr 

...a zevnitř

Vydáte-li se do Pompejí a zjistíte, že se na spoustu míst a do spousty budov nedostanete, nebuďte zklamaní, ony se ty Pompeje totiž Italům tak trochu sypou. Z části proto, že je nedostatek odborníků, kteří by dokonale zakonzervovali ruiny, z části proto, že není čas /siesta, ach ta siesta/, z části proto, že nejsou prachy a z části proto, že lidi jsou hovádka a musí na všechno šmatlat /Táto koukej, máme kámen z Pompejí, to si dáme do skalky/.

Pravdou zůstává, že sopečná aktivita v této oblasti je poměrně velká, Vesuv je ještě stále aktivním vulkánem propojeným s ostatními sopkami na tzv. Flegrejských polích /Campi flegrei/, zemětřesení /ta menší/ jsou tu na denním pořádku a erupce Vesuvu jsou periodicky se opakující jistotou. Otázkou tedy není, jestli Vesuv bouchne, ale kdy Vesuv bouchne. A kdy spolu s ním půjdou k šípku i Flegrejská pole a půlka Neapole. Čili vidět Neapol a zemřít není zas takovou hloupostí, jakou se Vám toto úsloví může jevit – chcete-li ji vidět, pospěšte, poslední erupce se odehrála v roce 1944…a cyklus se uzavírá zhruba každých 50 let.  

Jak jsem zase vařila aneb Pollo alla napoletana

Ano, z vařící rubriky se stane pravidelná dávka emocí. Jste rádi? Ne? Pak to ignorujte. Máte-li hlad, pojďte vařit. Dnešní recept je opět pro nezkušené kuchyňské bačkorky - kuře po neapolsku. Vlastně jde o upravený recept na kuře po myslivecku /nebo já nevím, jak lépe přeložit "Pollo alla cacciatora", říkejme tomu klidně lovecké kuře - to kuře je v tomto případě loveno, není lovcem.../ a je to paráda, která ovšem vyžaduje trochu času, aby si mohla žít vlastním životem na  plotně. 

Potřebovat budete: 

• 5 kuřecích paliček /bude-li jich 6 nebo jen 4 opravdu roli nehraje, tak chill/
• 4 velké cibule 
• litr bílého vína /půl litru na vaření, půl litru pro dobrou náladu při něm/
• 10 malých rajčat /pomodorino alias "cherry rajčátko"/
• 2 lžíce oleje 
• sůl, pepř, cukr, lásku a pochopení 

Na hlubokou pánev vrhnete ony 2 lžíce oleje /a jedeme báj vočko, žádný stres, prosím/, na něj cibuli nakrájenou na plátky. Necháte zesklovatět, vyjmete z pánve a vyměníte za omyté /nejsme zvířata, jsme lidi, supermarketům nevěříme, ano?/ kuřecí paličky, které zprudka opečete a vrátíte k nim cibuli. 

/Tady pozor - máte-li obrovskou pánev a tak, nemusíte provádět celou operaci s odsunem a následným přísunem cibule a můžete jednoduše kuře usadit mezi zeleninu. Pokud jste ale socky na erasmu jako já a nedostatek nádobí je na denním pořádku, budete muset trpět./

Kuře se základem zalijete půl litrem bílého vína /krabičák nebrat/, osolíte /přiměřeně/, opepříte /přiměřeně/ a pocukrujete /asi lžící cukru/, zakryjete a necháte dusit cca 30-40 minut. Občas kuře zkontrolujte, jestli mu pod poklicí nic nechybí /nebo nepřebývá/ a pokud už cibule dostala tmavě žlutou barvu a je měkká a voní Vám celá kuchyně, jste vítězové a postupujete do dalšího kola. Do hrnce s našimi dvěma složitými ingrediencemi můžete přidat rozpůlená rajčata, jež bude čekat dalších 15 minut na ohni. Nakonec celé dílo odkryjte a posledních 10 minut nechte probublávat, aby se odpařil případný zbytkový alkohol. A hotovo! Chuť vína je víc než patrná, a tak je omáčka ještě lepší než ta u brambor s rumem. Podávejte s brambory pečenými na rozmarýnu, dobrou chuť! 

Pac a pusu 

Martuccia 

Jak jsem vždycky toužila mít foodblog aneb Torta di pere e ricotta

Já prostě míluju foodblogy. Míluju jídlo, což je teda na mně samozřejmě vidět, míluju ho jíst, míluju se na něj koukat, míluju si o něm číst a míluju ho vařit, smažit i péct. Kdybyste mi chtěli někdy udělat radost, kupte mi něco do kuchyně od rozkošných formiček na soufflé až po Apetit kuchařku a nechte mě pro Vás něco uklohnit, vážně.

Byť jsem chudý student ždímající EU v zahraničí, svého patlání v kuchyni se nevzdávám. A jelikož už mám konečně TEN BLOG, můžu přestat obtěžovat své přátele na sociálních sítích fotkami s trapnými komentáři o vlastní zručnosti a můžu svůj um přesídlit sem /instagram je pro mě malé pole působnosti, pardon/. Kdyby tahle směska osobního deníčku měla rubriky, přibyla by do něj dneškem další kolonka - žranice. Od cukrových pusinek přes flákotu masa až po veganské-raw-blamáže, najdete tady vše, protože já vařím a vařím a je mi jedno, co. Italská kuchyně zbavená Ládi Hrušky i Jirky Babici v celé své nahotě a podle Martucci, můžete se inspirovat k nedělnímu obědu i se přihlásit do Prostřeno, můžete si ťukat na čelo, co jsem si to zase vymyslela a můžete být znechuceni, jak je libo. Bude Vám to ale chutnat. Protože ode mě každému chutná. Tak dobrou chuť!

Začneme něčím jednoduchým, co zvládne každý, kdo se nenarodil s oběma rukama doleva, obyčejným koláčem s hruškami a ricottou. Ale je famózní, tchýni oslníte raz dva, Vaší babičku Vaše snaha prakticky rozpláče, úspěch zaručen.

Potřebovat budete:

• 1 listové těsto /jste-li zdatné kuchařinky, jistě si ho vylístkujete doma, jste-li líné lemry v Itálii jako já, koupíte si ho hotové, a jste-li extra tragické líné lemry jako moje spolubydlící, koupíte si jej již vyválené/
• 250g ricotty 
• 1 vejce
• 4 hrušky
• 1 lžíce cukru 
• 1 echt poctivý český vanilkový cukr /či vanilkové aroma, ale já si sem přivezla ten rozkošný žlutý pytlíček, čili se musím pochlubit, že ho mám a ukázat Italům, jak je naše gastronomie na výši/
• oříšek másla
• kůra z jednoho citronu 
• skořice 

Na pánvi rozehřejte máslo, na něj bez okolků vrhněte hrušky zbavené jadřinců a nakrájené na měsíčky, nechte změknout a zhnědnout /ne do spálena, prosím/, zaprašte skořicí a nechte chladnout. Celý proces netrvá déle než 10 minut. Ricottu /to jest ricotta, ne tvaroh, ano/ smíchejte s cukrem, vejcem a citronovou kůrou. 

Těsto umělecky rozprostřete do koláčové formy, přimáčkněte okraje, propíchejte dno vidličkou /pozor, ať nevykrvácí!/ a natřete sýrovou náplní, na kterou poklaďte hrušky do uměleckých obrazců. Pečeme 15-20 minut na 180°. Máte-li, na rozdíl ode mě, horkovzdušnou troubu, pozor! Je to úplně jedno, jen Vám chci říct, že se máte, že Vám závidím a měli byste si jí vážit.

Koláč chutná teplý grandiózně, ale bolení břicha nemá nikdo rád, takže budeme tvrdit, že nejlepší je vychlazený. Buon appetito!

Pac a pusu

Martuccia

Jak jsem výletila do Montecassina

Mám ráda kostely, chrámy, baziliky, dómy, kaple i katedrály. I když nejsem věřící. Ten smrad nezaměnitelná vůně kadidla mě vždycky uklidní natolik, že skoro chápu, jak to ti katolíci mají. Kdyby byla víra založená na kadidle, mají mě ve spárech. V ikea prý zatím vedle svíček s tropickým ovocem a jablko/skořice kadidlo nemají, takže zůstanu u ňufání v chrámech božích /právě jsem překonala rekord počtu slova „kadidlo“ v jednom odstavci/. Ze všech církevních staveb mám ráda všechny církevní stavby, jen ne kláštery. Proč? Protože jsem asi nikdy v žádném nebyla. A tak nastal čas to konečně napravit.

Klášter v Montecassinu založil sv. Benedikt z Nursie roku 529 a při té příležitosti si založil i rovnou svůj řád, protože už se nemohl dívat na to, jak se nikdo nemodlí a nepracuje. Takže ora et labora a jsme – tadá – u řádu benediktýnů /bylo to napínavé, já vím/. Bohužel mu ten klášter každou chvíli někdo drancoval, a tak by se chudák Benedikt, stejně jako chudák jeho sestra Školastika, asi dost dost divil, jak klášter vypadá dnes. V roce 1944 se tu totiž udál pravděpodobně největší fail druhé světové války. Někdo /třeba wikipedie/ tomu říká bitva o Monte Cassino, já tomu říkám prasárna. Rozbombardovaný klášter na cimp campr, stovky mrtvých /ještě zbytečněji než obvykle zbytečně ve válce/, tisíce zraněných a v neposlední řadě prakticky nesmyslná vojenská akce.

Chudoba a tak...

Je libo čepičku?

Po válce si Spojenci vysypali popel na hlavu, čímž byla celá „patálie“ vyřešena a lid /no dobře, stát/ se složil na opravu kláštera. To, co dnes uvidíte stát na kopci asi 2 km od Cassina, je přesnou kopií původního /+-/ kláštera zbudovaného podle nákresů a popisů, čili je zážitek téměř autentický. Jediná opravdu pravá a dochovaná část je nápis nad dveřmi při vchodu do kláštera, jenžto hlásá příznačně slovo „PAX“. Klášter je překvapivě majetkem státu /beztak Vatikán nehnul při jeho opravách téměř brvou/ a téměř to není vidět - všechno čisté a funkční /tak ale dost už  těmi vtípky na italskou administrativu!/. Nechybí ani holubice míru /italská holubice nedělá vrků ale jakýsi nepopsatelný skřek, škoda/, místo, kde na 200% ulehl sv. Benedikt naposledy, spousta zlata a drahého kamení /ach ta chudá církev…/ a v neposlední řadě impozantní výhled na krajinu, jehož součástí je vojenský hřbitov – polský, německý a hřbitov Commonwealthu.

Jediná zachovaná venkovní část kláštera

Polský hřbitov

Zajímavostí /jakkoliv Vám to možná zajímavé připadat nebude/ je, že území každého hřbitova je výsostným územím dané země, takže můžete vstoupit postupně do Polska, Německa i na území anglomilné. Pohled na pravidelné geometrické obrazce, které tvoří hroby neznámých padlých, je podobně nepříjemný a přitom nutný, jako pohled na zdi koncentračního tábora. Perličkou zůstává, že jsem celou tuto návštěvu absolvovala s diplomaty z blízkého východu, takže část významných událostí, které se při bitvě o Monte Cassino bohužel staly, zůstala zamlčena, a zvídavá Marta si je musela googlit co jí internetové připojení stačilo. V Itálii se tomu říká "Marrochinate" – a kdo jste viděl Horalku, vězte, že realita byla ještě o několik stupňů odpornější. Inu, v rámci dobrých zahraničních vztahů se nehodí vyprávět všechno.

Hřbitov Commonwealthu

Klášter se nachází na kopci a řeknu Vám – je to kopec. Nahoru jsme jeli autobusem, avšak spousta nadšenců již v devět hodin ráno klesala do údolí po náročném výšlapu. Náš průvodce, jehož letokruh se otáčel někde okolo šedesátky, nám oznámil, že se každoročně pořádá závod v běhu do kláštera. Následně nám ještě ukázal, kde v době, kdy byl ještě mladý /rok 2010/, skončil on, když se o závod pokoušel. Bylo to asi 300 metrů od startu, v zatáčce s malou kapličkou. A já dodávám, že i tak ho obdivuju, protože bych pravděpodobně nedoklusala ani tam. 

Mír a vrků!

A jak jsme začali pěkně od podlahy /kláštera/, skončíme tím, co zlí jazykové říkají. V klášteře žije přesně 12-13 mnichů /kdo ví, ale já osobně jsem viděla čtyři a OPRAVDU by mě zajímalo, jak obhospodařují ty lány, když se sedmkrát denně modlí/, žádné ženy. Nebo to prý alespoň nikdy nepřiznají. Mezi bratry tedy prý přebývají i sestry, nikdy to však není oficiální – a když už někdo nějakou potká, pak platí zatloukat, zatloukat, zatloukat. Univerzální pravidlo, že? 

Pac a pusu

Martuccia 

Jak jsem některé mýty nevyvrátila

Italové si o to, aby je cizinci házeli do jednoho pytle, prakticky říkají. Vážně. V Praze poznáte Itala na sto metrů /a to ho ještě ani nevidíte, stačí ho slyšet, a ani nemusíte slyšet slova, vystačíte si s poznávacím „eeeeeh“ a „booooh“/ a nemůžete se splést. Sice by to mohl být taky Španěl, Portugalec, Řek, do jisté míry i Turek, ale ne – je to Ital. Má na nohou hogany /alias nejhnusnější boty, které si dokážete představit/, případně converse, případně superga. Má na očích brýle /pamatujete, že jsem mluvila o tom, že tady Italové brýle nenosí? Tak v Praze je nosí VŽDY, brzy se dostaneme k tomu, PROČ/ a je celý mumifikován v obrovské šále /díky čemuž je prakticky nemožné identifikovat, jakého je pohlaví/, na hlavě má hrdě posazenou čepici s bambulí. A taky má na sobě mikinu „Prague drinking team“, na to se můžete spolehnout, Vy jí ale nikdy neuvidíte. Víte proč? Protože má Ital na sobě péřovku – a je jedno, že venku není minus třicet, ani nula, ale patnáct stupňů. Mamča řekla, že je na východě kosa. A tak se Ital bude potit v péřovce, i kdyby měl duši vypustit.

Co řekne v Itálii mamča, to je svaté; tento speciální druh homo sapiens se nazývá „mammone“ a je to prostě mamánek o několik levelů vyšší, než jak je známe z tej naší kotliny. České maminky taky dávají užitečné rady, třeba konkrétně ta moje má v arzenálu jednu oblíbenou /„Prosím Tě, až budeš mít hlad, tak se najez!“/, moje kamarádka zase odjíždí do zahraničí zásadně vybavená hláškou „Až Ti bude zima, tak se obleč!“. Na maminky z Itálie si ale jen tak někdo nepřijde. Jejich představa o poloze ČR je zahalena tajemstvím, nachází se ale někde poblíž Ukrajiny a Putin Miloš tam jezdí na medvědech. Taky tam není elektřina, pračky, topení, obecně civilizace a dopravujeme se zásadně pomocí povozů. Čili teplota někde okolo absolutní nuly, možnost dokoupit oblečení žádná a taky je to na severu, takže je tu ostré a smrtonosné slunce, které se odráží od toho věčného sněhu /a proto ty brýle/. Výsada toho, co tvrdí mamča, je neprůstřelná – a tak se mě moje dvacetisedmiletá spolubydlící Lucia na férovku a s vážnou tváří zeptala, jestli slunce u nás opaluje, neboť tady se říká, že ne, protože je severské /a tak Vás může maximálně zabít, ale ne opálit/. Se shovívavým pohledem jsem se podívala na vlastní odstín pleti, který je tmavší než ten její, a ona pochopila. Obávám se ale, že mi až tak úplně na sto procent nevěří a před svou cestou do Prahy /leden/ se začíná poohlížet po brýlích s UV filtrem 500+.

Zdroj: Tutaj!

Když Vás mamča v Itálii dostatečně oblékne a vybaví radami do zimních měsíců, máme tady léto, jenžto je taktéž dosti plodné na rady. Mezi mé nejoblíbenější patří nemožnost se koupat minimálně 2 hodiny po jídle. Ano, taky nám to tak říkali, kdysi na plavání v Neratovicích, že nemáme po jídle hned skákat do vody, jinak se utopíme a zhyneme bídnou smrtí. Tady ovšem toto pravidlo všichni dodržují, ať je jim 5 nebo 50, a vlak přes to nejede, zkrátka na pláži NEMŮŽETE do vody /ni smočit nožku!/ po obědě, Italové v sobě mají nějaký vnitřní blok, který jim nedovolí se osvěžit.

Jednou z dalších bomb, kterou tu na mě vypálili /ano, s Italy se stýkám celý život, ale tohle jsem netušila/, bylo zjištění, že syrová zelenina je jedovatá. Rajčata, salát, ok…Okurky tu neseženete /kéž bych si dělala legraci/ a zbytek se syrový zkrátka NEJÍ. Syrový hrášek? No way. Syrová paprika?! Jste synem smrti /po každé, když si dělám salát, Lucia se se mnou rozloučí na vždy/. A tak dále a tak podobně. Dle místních se syrová zelenina pravděpodobně hromadí v žaludku a vytváří tam jakousi Brumbálovu armádu, která čeká, až bude moct zaútočit. Vláknina je tady tedy sprosté slovo.

Poslední rada z příručky „Jak přežít díky mamče v Itálii“ zahrnuje mou oblíbenou radu: nikdy nechoď s mokrou hlavou. Ani když je venku 40°C. Nikdy. Jinak dostaneš zánět mozkových blan a zemřeš v křečích, chudobě a osamocen. A nedělám si legraci, můj vzorek pro experimenty a dlouhodobé zkoumání /Lucia/ mi to potvrdil, neboť jednu noc usnula s vlhkými vlasy a druhý den měla křeče, bolesti a vypadalo to, že přichází minimálně žlutý kašel, ne-li mor. Síla mamči je zkrátka mocná.

Znáte nějaké pěkné stereotypy, které se vám potvrdily?

Pac a pusu

Martuccia

Jak jsem byla muzejní

Já jsem hodně muzejní člověk. Jsem muzejní přes den, jsem muzejní v noci /z těch front mi jednou praskne žilka a bude po mě, I swear…/, jsem muzejní doma i v zahraničí, jsem muzejní v létě, v zimě, sama i s doprovodem. Trochu homo museus. A tak musím být muzejní i tady. Dnešní článek je věnován zapáleným cestovatelům, milovníkům umění a skeptikům, kteří si stále myslí, že v Neapoli je bobek.

Pro začátek jsem to vzala z gruntu, nejsem žádný béčko – takže národní muzeum. Museo nazionale je zároveň museo archeologico /jednoduše proto, že tady kam kopnete, vykopnete minimálně korintský sloup a sem tam i kus zlata/. Nachází se ve čtvrti Museo u stanice metra Museo /takže jako doma prostě/ a rozkládá se na ploše asi 12 000 metrů čtverečních, čili netrefit sem může jen blbec. Budova je impozantní a jedna z největších v Neapoli celkově /takže jako doma prostě/, původně sloužila jako jízdárna a kasárna, následně jako univerzitní budova, společně s Bourbony se sem přemístily umělecké sbírky a po sjednocení Itálie tady zůstaly /vracení je pro slabochy/. Muzeum tvoří tři hlavní sbírky: sbírka rodu Farnese /čili sochy/, sbírka pompejská /čili mozaiky/ a sbírka egyptská. Tímto končí můj wikipedický proslov a dostáváme se k postřehům.

Zleva hore: Apollo seduto, Toro farnese, obrazárna rodu Farnese a pohled na hlavní schodiště

 Sbírka egyptských artefaktů by měla být, dle dostupných zdrojů /a tím nemyslím svou italskou spolubydlící/, druhou největší v Itálii /hned po muzeu v Turíně/. No…Smutný příběh, co Vám budu povídat. Sbírka obsahuje jednu mumii a jednu mumifikovanou hlavu jako bonus /i s vlasama a řasama a obočíma, mlask/ a tady končíme. Později jsem se dozvěděla, že sbírka jako taková opravdu velká je, jen se nachází v několika místnostech. A v Neapoli je krize a muzeum nemá peníze na to, aby zaměstnalo další lidi, kteří by vysedávali na těch malých dřevěných židličkách a podezřívavě pokukovali po návštěvnících, kteří otlapkávají skleněné vitríny a poslintávají nad mramorem. Takže se sbírky zkrátka zavřou a ende schluss. Mramorové sochy jsou kolosální, krása střídá nádheru v podobě fresek i obrazů a v pompejské sbírce najdete všechny ty známé kousky, které budete právě v Pompejích hledat marně – tudíž doporučuji navštívit muzeum v kombinaci s vykopávkami.

Zleva hore: Cave canem, soška Fauna, pompejská Venuše a I Musicisti

Pro většinu pubertálních a věčně mladých návštěvníků skýtá největší potěchu část, jež se zove „Gabinetto segreto“, čili tajný kabinet. Přemýšlela jsem, jak to popsat elegantně a s grácií, ale vzhledem k tomu, že je to jednoduše antická porno-sbírka, rozhodla jsem se na to vykašlat. Dilda, obskurní malbičky, sošky, přehlídka údů všech velikostí a tvarů, pomůcky, udělátka /"A pak řekla: PYJ! NE! To že řekla?!"/…Ale má to historickou hodnotu a je to moc poučné. Vstoupit můžou oficiálně návštěvníci starší 14 let, ale chi se ne frega, pánům na dřevěných židličkách je to putna, jen ať si mládež užije. Takže doporučuji, budete se červenat až v podkolenní jamce.

Netřeba popisků...

Druhým muzeem, které jsem měla zatím čas navštívit, je Museo nazionale di Capodimonte. Palác Capodimonte se nachází ve stejnojmenném parku a /stejně jako všechno ostatní, co tu nepochází z antiky a zároveň to nestojí za bačkorku/ bylo pod palcem Bourbonů.  Přiznám se, že nejsem zrovna znalec umění a obrazy mě ze všech oblastí berou úplně nejméně, ale pokud chcete vidět nějakého toho Botticelliho, El Greca, Hayeze, Tiziana a Goyu, směle do toho, Vaší kulturní uměleckou dušičku to jistě pohladí. Pro nás ostatní materialisty jsou tu navíc k vidění královská apartmá, tapety, nábytek, lustry, porcelán, lesk a blingbling všeho druhu. Momentálně je sem umístěna také nestálá mini-sbírka Caravaggia. A Caravaggio vždy stojí za to, i když jste malířský polo-tupoň jako já.

Zleva hore: El Greco - Ragazzo che soffia su un tizzone acceso /El Soplón/, japonský salonek, palác Capodimonte a Francois Gérard - Napoleon 

Každou první neděli v měsíci je vstupné do většiny státních muzeí zdarma, takže pokud plánujete návštěvu a víte, že bez umění nemůžete žít, doporučuji se poohlédnout po letenkách v tomto časovém úseku. Já chodím do muzea zadarmo tak jako tak, neboť moje italská spolubydlící /ať to pořád tak nerozepisuju, je to jednou pro vždy Lucia/ studuje dějiny umění /čili má vstup zdarma/ a má dva indexy a jsme si děsně podobné /haha, ani omylem/. Jako správný Čech nemohu takovou nabídku odmítnout a tak se tvářím studijně-umělecky-italsky.

Caravaggio - Flagellazione di Cristo /Bičování Krista/

Rétorická otázka na konec - chodíte taky rádi do muzea, i když nedokážete správně rozlišit styl Van Rijna od Delacroixe? Děláte to z povinnosti /"Jsem byla třicetkrát v Louvru, patnáctkrát v Uffizi a desetkrát v Museé d'Orsay!"/, nebo na sebe necháváte umění "působit" a je Vám jedno, kdo to upatlal? Anebo Vás jako mě zajímá spíš to historické pozadí /Móňo, co, hmmmm?/ a chiaroscuro je tam jako bonus navíc? 

Pac a pusu

Martuccia 

Jak jsem se rozhodla bořit mýty

Němci jsou pintlich na všechno, Angličani pijou upjatě čaj s malíčkem nahoře a Francouzi mezi stávkováním sem tam rozdrobí jednu a půl bagety /přestože jí jen jednu/. Jestli o nějaké národnosti koluje větší než zdravá míra předsudků, jsou to Italové. Italů znám hodně /ještě aby ne, že jo/ a znám i hodně Němců, kteří chodí pozdě, Angličanů, kteří raději srkají kávu a Francouzů, kteří z té bagety dokážou rozdrobit jen polovinu a druhou úplně normálně zkonzumovat. Italové křičí a mají nagelovanou hlavu a žijou u maminky. To je všechno pravda. A o tom jindy. Je totiž velké množství stereotypů, které tak úplně neplatí, což jsem stihla v posledních třech týdnech věděcky dokázat. 

Předsudek č. 1: Italové nosí sluneční brýle i v noci. 

Omyl. Ital prakticky brýle nenosí. Nebo aspoň ne na nose, jen ležérně posazené v účesu. Ani na pláži, protože by mohl vypadat jako panda. Při řízení občas /ale to by moc neviděl na ty smsky...a na ty kouká tak 90% času, kdy řídí/. A při chůzi na ulici? Málokdy - italská konverzace se povětšinou sestává ze slov "eeeeeh" a "boooh" a divoké gestikulace, která ono "eeeeeh" i "boooh" doprovází. Gestikulovat, aniž by tomu druhému tedy zíral do očí, je prakticky nemožné a hlavně nespolečenské. Kdo tedy nosí v Itálii brýle? Já. Dílem proto, že spím tak 4 hodiny denně a tudíž vypadám jako ropucha křížená s lenochodem, dílem proto, že nejsem zvyklá se obávat, že mi slunce v půlce října vypálí rohovku. 

Předsudek č. 2: Italové řídí jako prasata.

No tak tohle je pravda jen tak napůl a hodně to závisí na tom, čemu řikáte řidit jako prase. František Nepil hezky klasifikoval řidiče na lemouny a ostatní, dobré řidiče /jímž je ovšem jen on sám/. Já, ač řidič prakticky teoretik /ale ten řidičák v peněžence mám!/, považuju za lemouny především pražské taxikáře /no, vlastně jakékoliv taxikáře/ a většinu italských řidičů. Neapol má však systém. Než ho pochopíte, bude Vám to chvíli trvat, ale existuje. Základní pravidla se /já vím, no...haha/ točí okolo bezpečnosti - vlastní i ostatních. Každého pustit na přechodu, mimo přechod, uhnout, zatroubit do zatáčky, na rovině, na kámoše, zastavit, přibrzdit, pokecat. Semafory jsou zde jen informativní a červená se dělí do tří kategorií: rosso antico /"stará" červená/ - je k smíchu, rosso normale - je k smíchu a rosso urgente /naléhavá červená/  - vyžaduje jakousi dávku obezřetnosti řidiče, který je povinen se před jízdou na červenou rozhlédnout. Blinkry se tady nepouživají /šetří se žarovky a baterka a tak/, klimatizace je zbytečná /to byste si nemohli dát high five z okýnka s kámošem/. Auta jsou obouchaná /no tak sem tam někdo nabere při smskování couvání patník/obrubník/zaparkované auto, no/, ale sražení chodci zde ve statistikách nefigurují a smrťáky na silnicích potkáte minimálně. A o to jde především. 

Předsudek č 3: Italové jsou mafiáni. 

K smíchu. Mafie neeksistuje. A nemluví se o ní. Takže o tom nebudeme mluvit. 

Předsudek č. 4: Italové jí jen špagety od mamči.

No občas jí i pizzu, no. Dělám si legraci. Italská kuchyně je božská a různorodá, maso, ryby, sýry /a věřte nebo ne, řizek pochází právě z těchto končin/. Poznala jsem pár Italů vegetariánů, Italů, kteří rádi poznávají cizí kuchyně a Italů, kterým nevaří pastu mamča. Jenže to je tady všechno dost složité. Zaprvé jsou tu všichni chudí jak hlodavci z kostela, za druhé ani ti bohatší nemají prakticky kde nakupovat. Ve čtvrti, ve které bydlím,  je 1 /slovy jeden/ obchod, kde mají "alternativní" potraviny /a tím myslím třeba i blbou pohanku nebo červenou čočku/, obchody se super bio farmářskými vegan raw whatever jako v Praze byste tu hledali marně. Čerstvou zeleninu tu jí málokdo /mamča říká, že je to děsně těžký a nezdravý - o tom, co všechno tady mamči říkají zase příště, protože to jsou perly, které si zaslouží bližší rozbor/ a co je nejjednodušší na vaření, když přijdete domů a než zase vyrazíte ven? No přeci to, co Vám uvaří někdo jiný. Už se tu ale pomalu učí přecházet na alternativy těstovin, na ulici se objevuje kebab a hranolkárny /bez komentáře, prasárna level trilion/, návštěva ve veganské restauraci trvala dlouho, protože jsme museli čekat na stůl a v sushi pointu je narváno. A moje spolubydlící si poručila řízek a bramborák a štrůdl a bramborový salát /doufám, že ne všechno najednou/. Takže snaha tu je. 

Napadá mě spousta dalších nesmyslů, které cizinci /Češi/ rádi prohlašují o Italech, jako že Vás chce každý jen okrást a že je tu nebezpečno. Okradou Vás jako cizince pravděpodobněji v Praze než tady /a když tady, tak s úsměvem/, od taxikářů přes zelináře až po číšníka na Staromáku, který se při vracení drobných "přepočítal". A sice tu nejsou ulice dětský koutek v McDonaldu, ale vracet se ve čtyři ráno bych se v Praze asi bála, protože tam pravděpodobně nebude lidí jako v poledne. A hlavně tady nebudou opilí. Nikdy. Ale mezi Italy žiji jen posledních 14 let. A v Neapoli momentálně tři týdny. Takže kdo ví, třeba mě ještě překvapí. 

Pac a pusu 

Martuccia