Jak jsem přežila erasmácké zkouškové

Na ERASMU se zkoušky neřeší, ERASMÁCI to dostávají zadarmo, neuč se Marto, neuč se, život tě naučí, come on, it's ERASMUS. 

Vážení přátelé - ne. Tohle je ta největší fáma ohledně erasmu a Neapole, kterou jsem zatím slyšela. Nebo jinak - ona to možná není fáma, pokud děláte pro své vzdělání něco přiměřeně normálního Ale Vy studujete práva. Na škole, která má o sto

let delší tradici, než samotná o-velká-UK. Iluze mě přešly ve chvíli, kdy mi bylo naloženo na první přednášce 1600 stran o římské právní historii - žádný locutia-conductia operarum. Prostě podlost a sprostota. A pak zjistili, že italsky umím natolik uspokojivě, abych na tom nebyla o nic hůř než vyjukaní prváci. A bylo dílo dokonáno. Výzva přijata. 

Zkouškové, ta magická doba, kdy zázračně fungují místo jednoho dva záchody z pěti. Kdy se objevuje toaletní papír ještě ve dvě hodiny odpoledne. Kdy se zaplňuje parkoviště na vespy a plácek na kouření před budovou. Kdy se studovna plní k prasknutí. Chtěli byste do knihovny? Ale no tak. Ptala jsem se po ní třikrát. Dvakrát následoval podezřívavý pohled "Eh? Biblioteca? Perchè?", Potřetí výsměch, čili hledání jsem vzdala a smířila se s tím, že si ty bichle koupím nakopírované /neboť originály stojí nejen půlku mého stipendia, ale pravděpodobně i oběť v podobě jehněte kamerunské ovce nebo tak, protože dotisk je sprosté slovo/ a usadím se s nimi do studovny. Ach, opět, chyba lávky. Na Náměstí Curieových je ve studovně slyšet špendlík /vlastně ani ten ne, děkujeme vedení PF UK za koberce!/, tady neslyšíte ani hudbu ve sluchátkách. Italové totiž chodí dělat do studovny úplně všechno ostatní kromě studia - pokecat, zkouknout pár filmů na notebooku, posvačit, poobědvat, hodovat. A ideálně všechno najednou, zvýrazňovače a papíry jsou jen zátiší, které má zmást nepřítele. 

Mé studijní utrpení se tedy odehrálo doma, kde mě spolubydlící několikrát denně častovala dotazy jako "Proč se učíš? Vždyť jsi erasmus!" a historkami o tom, jak ona na erasmu v Turecku šla místo zkoušky s akademickou obcí na čaj a následný protest proti Erdoganovi. Inu, není každý den posvícení. Když jsem se z první zkoušky nevracela déle než 4 hodiny, pochopila, že v Itálii protestovat proti Erdoganovi nemůžu a poslala mi soustrastnou sms: "Jsou to idioti". 

Zvýrazňovače mi darovala má milá spolubydlící /jen u toho nebyla...a vlastně to ještě neví/

Pochopila jsem ale i tak, že nejdůležitějším aspektem celého studia je dát o sobě vědět celé katedře, čím urputnější řitní alpinista jste, tím jste lépe ohodnocen. Na konzultace jsem dorazila bez švestiček a kontaktů, takže jsem čekala hodinu a půl, než mě vezír profesor přijal. Nepotykal si se mnou. A oznámil mi, že veškeré informace najdu na internetu, který on ale neví, jak se používá, neboť římské právo, které přednáší, zažil ještě jako batole v praxi. 

Pomoci ze strany studentstva se zde také nedočkáte. Facebookové skupiny existují, mají přes deset tisíc členů, kteří jsou Vám ale platní jako mrtvýmu zimník. Neochota sdělovat informace, nedejbože někomu pomoci, je v akademických kruzích prý vyhlášená. Zpracované otázky se nesdílejí, musíte si je koupit. Smutné dotazy bez odpovědí objevující se na zdi FB s frekvencí několika minut jsou na denním pořádku. A tak tímto děkuji, opravdu ze srdce, svým ochotným spolužákům, kteří vždy bryskně vyřeší jakýkoliv problém v řádu sekund, a i když se občas objeví mráček /tady bych ráda upozornila na použití malého písmena/, vládne v našich kruzích sluníčková nálada plná jednorožců a plyšových zvířátek. 

Den D se ovšem i tak naplnil a zkoušky, které se vyhlašují VŽDY s jedním termínem za měsíc, přišly. Na termín se přihlásíte /v kanceáři, na papír, pěkně tradičně!/, nikdy ovšem nevíte, jestli opravdu bude zkouška v daný den - bylo mi řečeno "Přeci nechcete, abychom tu denně vyzkoušeli 800 lidí, vždyť je Vás v ročníku přes dva tisíce!". Takže zkouška může být 19., 20., ale klidně až 24. daného měsíce, děj se vůle boží a hlavně senza stress. Vyhlašovat více termínů je málo tradiční. 

Podíum s hledištěm - let the games begin!

 Je obdivuhodné, že přestože má tortura začít ve 14:00, již ve 14:45 se začínají scházet první účinkující - asistenti profesora. Líbají se a množí se geometrickou řadou - na matiku nejsem zrovna nýmand, ale než se olíbá a prohodí pár slov 12 lidí mezi sebou, nějaký ten čas to zabere. Pak přijde na řadu registrace studentů. Dalších 30 minut v loji. Pak je čas na kávu a cigaretu a už v 16:00 se začne se zkoušením, profesor stále nedorazil. Zkouší se hromadně, na pódiu - jeden asistent, jeden student. A ve chvíli, kdy dorazí hlava katedry, začne druhé kolo - kdo prošel prvním stupněm tortury, je připuštěn k dalšímu. Následuje obdivné ochání nad jeho zjevem i akademickou (ne)dochvilností přerušované jen živou gestikulací ze stran zkoušených i zkoušejících. V publiku přihlížejících sedí velké množství rodičů, kteří drží palce svým ratolestem a doprovází je na toaletu, zásobují je energetickými nápoji a tyčinkami a vypadají celkové jako trenéři při zápasu v ringu. Kdo projde do druhého kola a není knockoutován hned v začátcích /velmi, ale VELMI nevybíravě/ asistentem, přicupitá s publikací velkého vezíra k němu samotnému, odříká zpaměti názory profesora na danou problematiku a následně si s ním potřesou rukou a požádá o věnování a autogram do knihy. Odejde se třiceti body ze třiceti a v tu chvíli rodiče tahají kdovíodkud okázalé pugéty a utírají slzy hrdosti a pýchy. A tak končí naše komédie. 

Inu, jak jste asi všichni poznali, já 30/30 nedostala. Ale příště - příště už budu vědět, jak to chodí. Jdu shánět osobní publikace a brousit tužku na věnování. 

Pac a pusu

Martuccia

Jak jsem vařila Cacciucco

Kdysi jsem si tak pročítala recept na bouillabaisse a dočetla jsem se, že jde o prosté krajové jídlo pro chudé. No...v našich podmínkách není ani krajové, ani prosté a už vůbec to není jídlo pro chudé. Italové mají také své podobně prosté krajové jídlo pro chudé připomínající tuhle francouzskou nádheru /ač to nikdy nepřiznají/. A stejně jako francouzská verze, liší se nejen kraj od kraje, ale i dům od domu, recept se obvykle dědí v rodině a je odvislý především od toho, co zrovna ráno nakoupíte na rybím trhu. A jmenuje se cacciucco  /čti kačuko/. 

Původem pochází z provincie Livorno v Toskánsku, pravděpodobně ale taky z Ligurie a vlastně odkudkoliv, protože jediná jistota v italské kuchyni je ta, že pizza pochází z Neapole /a to ještě kdo ví jestli, zlí jazykové vždy dokáží přijít s nějakou variací/. Jde o polévku/ragú /nechtěla jsem to říkat, ale prostě to připomíná guláš, nezlobte se na mě, ale jako správný Čech to vyslovit musím/ z ryb a mořských plodů, jejíž vznik je plný povídaček; jedna říká, že mišmaš darů moře darovali vždy různí rybáři rodině jiného rybáře, který tragicky zahynul v bouři na moři. Další verze hovoří o livornském cacciuccu jako o symbolu samotného Livorna, ve kterém se - stejně jako v polévce - mísilo mnoho druhů, v tomto případě kultur. Poslední verze hovoří o chudákovi pracovníkovi majáku, kterému zakázali užívat při vaření olej /nutný pro světlo na majáku/ a tak si ryby místo pečení a smažení uvařil ve slané vodě /čili až budete příště chtít na majáku vařit a budou Vám zakazovat olej, víte, co máte dělat/. 

Hezké oko, takové upřímné...

Dle wikipedie byste na uvaření takového základního cacciucca potřebovali sépie, chobotnice, žraloka, úhořovce mořského, murénu, okouníka rudého, štítníka červeného, hlaváče černoústého, slizouna okatého, kanice obecného, krevety mantis, kranase, úhoře říčního /sranda, ne? u moře.../, zubatce obecného, mořčáka evropského a ještě tak zhruba půlku atlasu ryb. V obyčejnějších podmínkách u nás na planetě zemi si vystačíte s kalámarami, chobotnicemi, krevetami, slávkami, škeblemi /tak se to prý jmenuje, prostě takové ty menší mušle/ a nějakou tou rybou - kus žraloka, čerstvé makrely, tresky, mečouna nebo jiné bíle ryby - tuňáka ani lososa neshánějte. Poměry závisí čistě na Vás, pokud Vám kalamára nedá spát, či máte díky chapadlům chobotnice hluboký v srdci žal, klidně je vyeliminujte. 

Vyfiletovat rybu je velké dobrodružství, které ovšem ráda nechávám na jiných...

Potřebovat tedy budete:

• výše zmíněnou směs mořských plodů a ryb - cca 1,5 kila všeho dohromady /váha odskořápkovaného vyloupaného odvnitřnosťovaného masa/
• ryby vyfiletujte doma /máte-li šikovnou maminku jako já/ anebo kupte rovnou filety /jste-li s nožem na ryby podobně nebezpeční svému okolí jako já 
• krevety, pokud nebudou vyloupané, házejte do hrnce celé i s hlavičkou, nikomu to neublíží, jen je potom budete lovit jako správný rybář ve směsi a budete se jimi špinit, čili je čistě na Vás, jestli je budete chtít uvařit předem a vyloupat, nebo ne
• mušle je nutné uvařit předem a vyloupat - špatná mušle se při vaření neotevře, což byste ovšem v "guláši" těžko odhadovali
• kalamáru koupíte pravděpodobně již vykostěnou, stačí nakrájet na kroužky/proužky 
• stroužek česneku
• kus řapíkatého celeru
• 200g loupaných rajčat
• 50ml olivového oleje /pokud zrovna nebudete na tom majáku samozřejmě/
• 1 malou cibuli
• 1dcl červého vína
• sůl, pepř a jednu chili papričku
• snítku petržele
• rybí vývar /na 2 litry vody kus řapíkatého celeru, cibule, stroužku česneku, trochu bílého vína, pepř, petržel a rybí odřezky - přecedit! - a teď Vám povím tajemství! Pokud tam místo rybího vývaru nalijete vodu, vůbec nic se nestane, takže to klidně nechte koňovi/

Na oleji si osmažte na drobno nakrájený česnek s nakrájenou chili papričkou. přidejte na drobno nakrájenou cibuli a celer - restujte. Na základ přidejte plody moře /bez ryb!/ a opečte, zalijte červeným vínem, z něhož nechte vyvařit alkohol. Přidejte loupaná loupaná rajčata a zalijte vývarem/vodou tak, aby vše plavalo jako doma. Vařte asi hodinu na mírném ohni, občas promíchejte, aby se směs nepřipálila, případně podlévejte. na závěr vaření přijdou do hrnce ryby - velké kusy, ryba se rozvaří a rozpadne sama, vařte dalších cca 20 minut, dosolte, dopepřete a přidejte nakrájenou petržel. Pokud Vám při vaření zbyly skořápky mlžů a plžů, můžete je pro lepší efekt vhodit do směsi, pokud jste mušle nakoupili už vyloupané/mušle Vás děsí, utřete slzu a hledejte mušličky z letní dovolené a užívejte života. Máte totiž hotovo! Podávejte s opečeným bílým chlebem, který jste potřeli česnekem. 

Na závěr snad jen malá poznámka ke zvláštnímu názvu. Pochází prý z tureckého "küçük" - "maličké", podle malých kousků ryb ve směsi, jiná teorie však tvrdí, že jde o vietnamský pokrm "canh chua cá", který východní obchodníci představili rybářům na Apeninském poloostrově. Kdo ví, ochutnejte a uvidíte. Pravděpodobně Vám to ale bude vcelku jedno.

Pac a pusu

Martuccia

Jak jsem jedla opravdovou pizzu

Neapol dala světu to, co proslavilo celou Itálii – mozzarellu, Enrica Carusa, camorru a pizzu. Chcete-li si dát čokoládu, jedete do Belgie, chcete-li si dát bratwurst, jedete do Reichu, chcete-li si dát kohouta na víně, jedete do Francie. Ale pokud chcete ochutnat opravdovou pizzu, nestačí jet do Itálie, musíte do Neapole. A jelikož se před mými chuťovými buňkami musí třást všechno, co neuteče /anebo utíká pomaleji než já/, nemohla jsem si odpustit „Tour-de-pizza“, komentovanou prohlídku po nejstarších pizzeriích v Neapoli pod záštitou „AssociazioneVerace Pizza Napoletana“. Náplní prohlídky byla návštěva tří pizzerií – nejstarší, nejtradičnější a té, která má na svědomí boom pizzy ve světě. Kromě absolutního vyčerpání z nekonečných ochutnávek /blahoslavena buď italská pohostinnost, ale čeho je moc, toho je příliš/ mi bylo dovoleno proniknout do nejstarších tajemství neapolských pizzerií, jejichž recepty i tradice se předávají z generace na generaci už x let.

Okolo samotného původu slova „pizza“ se vedou spory, hlavní proudy jsou dva – buď pochází z řeckého „pita“ /placatý chleba byl tedy vylepšen o sýr a vznikla pizza/, anebo z neapolského „pinsere“, čili mačkat a tlačit, což by odpovídalo zpracování těsta. Těsto na způsob pizzového s olivovým olejem a sýrem znali už Římané, první písemná zmínka o pizze pochází z roku 997 z Gaety /přístavní město mezi Neapolí a Římem/. Nejstarší neapolská pizzerie, dodnes funkční, byla postavena v roce 1738 v jedné z bran města - Port’Alba, podle níž se jmenuje dodnes.

První pizzy v Neapoli se pekly právě na takových místech, která neměla žádné vnitřní zázemí, byl v ní jen stůl s válem na pizzu a obrovská pec, do které se přikládalo /a dodnes přikládá/ dubovým dřevem, a to kvůli jeho vysoké výhřevnosti a nízké bordelizaci. Hotové pizzy se potom prodávaly na ulici putujícím z/do města branou. Tahle krásná tradice, kdy Vám pizzu na dvakrát přehnou a šoupnou v kusu papíru do ruky, je v Neapoli dodnes zachována a vždy okolo poledne potkáte na ulici x desítek lidí, kteří postávají, plkají a žvýkají pizzu i s papírem. Říkají tomu „pizza portafoglio“ – peněženková pizza, a to proto, že se poskládá do malých rozměrů a schováte ji v dlaních. V Pizzerii Port’Alba se teprve okolo roku 1830 objevily mramorové stoly /kvůli hygieně i praktické nezničitelnost se ve většině pizzerií využívají dodnes/, a tak vznikla první opravdová pizzerie tak, jak ji známe my. 

Pizzař Luigi a jeho výtvor - malé pizzy margherity pro pouliční prodej

Luděk hrdě svírá pizza portafoglio!

V době, kdy se rajčata, přivezená z Ameriky přestala používat jako okrasná rostlina, ale přišlo se na to, že jsou celkem fajn i ke konzumaci /jako upřímně, rajče vážně není nijak imponující zeleň, kterou by mě napadlo si doma zasadit na zahradu a kochat se jeho nádherou, ale budiž/, vznikl největší milostný příběh našich dějin mezi pizzou a rajčaty. Slavná pizza margherita potom byla představena v roce 1889, kdy první italská královna /druhého italského krále Umberta, prvnímu, Vittoriu Emanuelovi, bohužel královna umřela/ navštívila Neapol a pizzař Rafaele Esposito na její počest připravil tři pizzy, z nichž si aristokratka vybrala tu, která reprezentovala barvy vlajky nedávno vzniklého italského království.

Pizzař Gennaro v "Laboratorio" rozděluje porce

Pravé těsto na pizzu se skládá jen z několika základních ingrediencí – mouky, vody, droždí, olivového oleje a soli. Mouka na pizzu je míchaná mouka tzv. typu „00“ /nejhladší ze všech hladkých/ a „americké mouky“ /hrubší mletí, ale stále hladká/, poměry obou složek určuje pizzař, o-velký-maestro, podle počasí. A to myslím vážně. Staří pizzaři jsou schopní určit bez použití barometru, teploměru a všech dalších metrů vlhkost, teplotu a pohyb vzduchu, kterým přizpůsobí ingredience v těstě. Důležité je také roční období – v létě potřebuje těsto méně droždí než v zimě /logicky/, poměr soli se ovšem nikdy nesmí měnit. Těsto se po uhnětení rozkrájí na cca čtvrtkilové bochánky a nechá se kynout minimálně osm, ideálně však dvanáct hodin, čili těsto na dopoledne se připravuje večer předem, na večer ráno, takže denní režim pizzaře se podobá pekařskému, kromě toho musí většinu času trávit u pece rozpálené na 450°, takže pizzař, ten tvrdou pizzu má.

V žádné klasické pizzerii nenajdete nablýskané stoly a sterilní prostředí, ale spoustu fotek s rodinou

„Associazione Verace Pizza Napoletana“ vypracovala pizzové desatero přikázání, podle kterého se pozná pravá pizza – musí být měkká a vláčná /takže ne křupavá, nikdy, musí jí ukousnout a užvýkat i velmi starý člověk/, ingredience a kynutí musí být takové, jak je popsáno výše, pizza se natahuje rukama, nikdy ne válečkem, a to od středu k okrajům, které jsou plné vzduchu. Veškeré použité ingredience by měly pocházet z oblasti Kampánie /vzpomeňme třeba rajčata San Marzano, která se pěstují především kvůli výrobě suga na pizzu a dostalo se jim tam ochrany ze strany EU/, takže niva a ananas a kuřecí maso opravdu nejsou to pravé ořechové /ani ořechy k té nivě nejsou to pravé ořechové/. Pizza se nesmí péct déle než 60-90 sekund /pokud se peče déle, není dost vyhřátá trouba, pokud kratší dobu, je nedopečená, což je prý častým nešvarem dnešních pizzerií, které za cenu co nejvláčnější pizzy šidí pečení a konzumentovi je následně těžko/, po upečení se musí lehce ohýbat a okraje dosahují jednoho až dvou centimetrů a jsou zlatavé. Má být kulatá, maximálně 35cm v průměru a těsto ve středu nesmí být silnější než 4mm, musí vonět jako čerstvě upečený chleba a zároveň musí být patrná vůně ingrediencí. Její chuť je vyvážená a její nutriční hodnoty musí odpovídat středomořský dietě – pizza margherita má cca 750kcal, marinara asi o čtvrtinu méně. 

V návaznosti na to Napoletánci rádi upozorňují na dokonalost pizzy i z výživového hlediska, neboť její kalorická hodnota není vysoká /no, to nechám na zvážení každého z Vás/, ingredience jsou vždy čerstvé, zdravé a nejsou těžké. A moje spolubydlící, vášnivá dietářka, přišla s rozpisem zpracovaným od dietologa, který obsahuje každou sobotu magické slovo "pizza". Po konzumaci pizzy byste se nikdy neměli cítit nepříjemně a nafoukle /proto by se k ní neměla pít ani ledová voda, ani pivo, ani víno k ní nevhodné/. Výše zmíněné pravděpodobně platí především pro pizzu „marinara“, jejíž název odkazuje na námořníky, kteří si ji s sebou brali na moře, a aby dlouho vydržela, nemohla obsahovat sýr a tak jsou na ní kyselá rajčata, konzervant – olivový olej, česnek působící jako desinfekce a oregano, které dodalo chuť. Na tradiční italské pizze nenajdete nikdy maso /pouze šunku nebo neapolskou klobásu tzv. salsicciou/ a to právě kvůli délce pečení – za minut žádné syrové maso neupečete, zároveň jsou pouze salsiccie a šunky vhodné proto, aby se tuk z nich neuvolnil a nezkazil celé veledílo. Obecně platí, že čím méně ingrediencí, tím lepší pizza. Takže zapomeňte na super extra topping navíc. 

Co ovšem rozhodně není dietní pokrm je „pizza fritta“ – smažená pizza. Moje láska ke smaženým věcem mi nedovoluje být objektivní, protože pro mě je to zkrátka hnus fialovej, ale jsou i tací, kteří na ní nedají dopustit. Taková pizza se dělá ze stejného těsta jako pizza pečená a smaží se ve směsi panenského olivového oleje a oleje na smažení, plní se tradičně ricottou a salsicciou. Budete-li chtít ochutnat, můžete tak učinit v „Pizzeria Capasso“ /opět u brány, tentokrát Porta San Gennaro. A jestli ještě stále nebudete mít dost, můžete zajít do pizzerie „Lombardi“, která stojí za rozšířením pizzy za hranice, neboť jeden z nezbedných synů pizzaře Lombardiho naskočil jednoho krásného dne na parník a vylodil se v New Yorku, kde 15 let, bez vědomí rodiny, šmudlal pizzu a založil tak dodnes fungující „Lombardi’s Pizza“.  

Pizza fritta

Pizza fritta se smaží, olej vře, mastnota je všude...

Pizza marinara

V Neapoli najdete přes 2200 pizzerií, v celé Itálii pak 27000 /ale už to nebude neapolská pizza, se stim smiř/. Nejvíce pizz /za svou neschopnost skloňovat tohle slovo se omlouvám/ se ovšem vyprodukuje každý večer v Sao Paulu v Brazílii /no bodejť, takovejch hladovejch krků nakrmit, přeci jim nebudete vařit kohouta na víně/. Kromě výše zmíněných doporučuji v Neapoli navštívit nejprofláklejší pizzerie jako jsou Starita, Il Presidente /jednou jí navštívil Bill Clinton, od té doby se jmenuje takto honosně/, Sorbillo a Da Michele /jo, to je ta, kde se cpala pizzou Julia Roberts v „Eat, pray, love“, ale upřímně, mezi „michelisti“ a „sorbillisti“ panuje nekonečná rivalita a já kopu jednoznačně za Sorbillo/. Ať si v Neapoli dáte pizzu kdekoliv, neprohloupíte nikdy a určitě si najdete tu, která Vám bude chutnat nejvíc. Správnou pizzerii poznáte tak, že má prosklený pultík, na kterém jsou vyskládány veškeré ingredience a pizzaři koukáte přímo pod ruce, pec pak musí být umístěna co nejblíže u vchodu, protože dobrý pizzař nemá co skrývat /a zlí jižanští jazykové tvrdí, že na severu jsou skoro všechny pece umístěny "v kuchyni"/.

Pizza v Sorbillo 

Pokud nebudete chtít cestovat za pizzou až na jih, ale bude Vám stačit cesta do Prahy, pravou neapolskou pizzu si dáte jen a pouze v pizzerii Ambiente Pizza Nuova na Náměstí republiky, jelikož je to jediná certifikovaná pizzerie pod záštitou „Associazione Verace Pizza Napoletana“. Pokud budete tvrdit, že u Vás ve Vršovicích dělají taky libovou, klidně si jí dejte, ovšem originál je jen jeden. Tak jako tak si ale nezapomeňte pizzu užít! 

Pac a pusu

Martuccia

P.S. Jeden příklad toho, jak to vypadat nemá...Ostrava je kraj razovity. 

Jak jsem vařila Pasta e lenticchie

Po dlouhém období, kdy to vypadalo, že střídavě jím tiramisu a další sladkosti, jsem se odvážila Vám představit jeden z tradičních italských pokrmů, který si v Čechách ještě nevydobyl své místo na slunci hned vedle gnoči a taglyjatele. Konečně recept plný porozumění, tradic, lásky, bez cukru, šlehání, kynutí. Jídlo, které ne příliš vábně vypadá, ale velmi vábně chutná /a pokud jste chudý student, nebo jen nežijete, abyste jedli, je ještě vábnější pro vaší peněženku/. Pasta s čočkou. 

Přiznávám, že to není příliš fotogenický pokrm...

Já vím, zní to blbě. Zní to skoro tak blbě jako pasta s bramborami /která ale nejen blbě zní, ta i blbě chutná, takže to nechceš/, pasta s cizrnou /pokud milujete cizrnu, dobrý, pokud ne, taky to nechceš/, pasta s fazolemi a pasta s hrachem. Ale je to překvapivě konzumovatelné, až bych skoro řekla, že vynikající, vhodné pro vegany i vegetariány /recept pro breathatariány zatím nemám, se omlouvám, něco v italské gastronomii ale jistě vypátrám/ a naprosto nejvhodnější v zimních měsících, neboť díky notné dávce chili zahřeje. 

Potřebovat budete: 

• 200g čočky /a jiní sejí šošovici/
• 3 lžíce olivového oleje 
• 4 lžíce rajčatové omáčky /sugo, passata - protlak fakt nefunguje/
• 1 nohu řapíkatého celeru 
• 1 malou cibuli
• 1 větší mrkev 
• 600 ml zeleninového vývaru 
• 80g pancetty
• větvičku rozmarýnu 
• sůl, pepř, peperoncino /čili chili/dle chuti 
• 350g těstovin /v místních podmínkách se používá tzv. "pasta corta mista" - jde o jakési "zbytky" a úlomky menších druhů těstovin, když si tam nebudete chtít dát zrovna flíčky a kolínka, můžete si tam dát celkem co chcete/

Začněte močením čočky, dejte jí alespoň 2 hodiny, ušetří Vám to následně spoustu útrap a zklamání. 

Cibuli, řapíkatý celer a mrkev nakrájejte na mikro-kousky, čím menší, tím lepší. Tady se přiznávám k místní vychytávce - tento základ zvaný "soffritto" se dá koupit už namražený, připravený, voňavý, jako nový. Do rozpáleného oleje zvrhněte zeleninu a nechte několik minut restovat. Následně přidejte ještě pancettu nakrájenou na kousky /taktéž k dostání už připravená, v Itálii očividně nemusíte nic a pečení holubi zde lítají přímo do dutiny ústní/, pokračujte v restování.

Do základu vhoďte zcezenou namočenou čočku, promíchejte a přidejte 4 lžíce rajčatového suga, po dalším promíchání následuje snítka rozmarýnu a zeleninový vývar, sůl, pepř a trochu mletého chili /co kdo snese/. Celá směs se nyní pod poklicí bude vařit cca 40 minut /zkrátka až se uvaří čočka/. 

Kamarádova variace s nakládanými slávkami a petrželí!

Posledním krokem jsou těstoviny, které se vmísí mezi čočkový základ /vyndejte v téhle fází rozmarýn, dobrého nepálí/ a zalijí se /pro začátek/ 4 naběračkami vroucí vody. Těstoviny je třeba uvařit a jak budou nasakovat vodu, musíte je hlídat, aby neutekly  aby se nepřipálily a abyste z toho neměli beton. Pro představu by celá směs měla připomínat konzistenci kaše, napůl tekutá, napůl tuhá, vroucí vodu tak přidávejte podle uvážení a vlastních preferencí - pasta e lenticchie se dá jíst jako hustá polévka i jako těstovinová směs. Podávejte po dovaření těstovin na skus, ideálně posypané parmazánem. 

Pac a pusu 

Martuccia

Jak jsem pekla Torta Caprese

Asi znáte ten salát, caprese, rajčata, mozzarella, bazalka, olej a tak. Caprese je proto, že pochází z ostrova Capri, což je velmi krásné malebné a okouzlující místo. Na Capri svého času pobýval Nero, Caligula, Gorkij, Malaparte /ahój, italianisti!/, Lenin /ahój, kapitalisti!/ i Pablo Neruda a Valentino. Taky tam pobývá hodně německých a amerických movitých turistů. Myslíte si, že tam všichni jezdí na rajčata s mozzarellou? Samozřejmě, že ne. Jezdí tam na tu největší delikatesu rozplývající se na jazyku, na dort, který vypadá děsně a chutná zhruba jako nebeská mana. Na dort Caprese.

Čokoládovo mandolový dort vznikl tak, že jeden šmoula-kuchař pekl a pekl, až upekl dort bez mouky, protože byl mladej, blbej, nebo spíš asi zamilován. A tak vzniklo dílo hodné i mlsných jazýčků celiaků.

Potřebovat budete:

• 5 vajec
• 150g másla
• 250g čokolády na vaření
• 250g cukru
• 250g mletých mandlí
• 2 lžičky kypřícího prášku
• 2 lžíce kakaa holandského typu
• špetku soli
• rum /tuzemáček nevadí, podporujeme regionální potraviny/
• moučkový cukr na posypání

Počet porcí je závislý na hladu konzumentů - my jsme na to byli čtyři a zbyl jen kousek...

Zatímco se ve vodní lázni bude rozpouštět čokoláda, vyšleháme /robotem, šlehačem, hbitou rukou české hospodyně/ vejce s cukrem a změklým máslem, přidáme mandle a kypřící prášek s kakaem a zchladlou čokoládu vmícháme pomalu do hotové směsi. A to je celý zázrak.

Nelekejte se, když bude dort na povrchu světlý, uvnitř bude čokoládový dost! 

Do vysypané formy vlijeme těsto a pečeme cca 50 minut na 160° /v horkovzduchu stačí 30-40 minut, ale znáte ten smutný příběh o mně a horkovzdušné troubě na erasmu/. Ještě horký dort potřeme rumem /množství je na Vás, jen dejte pozor, abyste z toho neměli rumovou kuličku/ a během chladnutí vyklopíme, následně zasypeme pořádnou vrstvou moučkového cukru, ne snad proto, že by byl málo sladký, ale proto, že vzhledově nestojí za mnoho, ostatně jako většina italských moučníků. Můžete si ale být jistí, že co chybí na vzhledu, přidává se na chuti, dort je, podobně jako třeba čokoládový fondán, uprostřed trochu tekutý, je vláčný a moc moc čokoládový.

Dobrou chuť!

Pac a pusu

Martuccia

Jak jsem nepekla tiramisù

Muselo to přijít a vy to víte. Já vím, že je všude na internetu tisíc receptů. A že už dávno víte, že prostě pomázánkové máslo to nezachrání. Ale i tak si to neodpustím a podělím se Vámi o recept. Chápu, že Emanuele Vám ho poskytne taky a ještě u toho bude roztomile žvatlat /"Eeeh, viditééé jak je to krasněě kremóóvy, to je ba-i-jéčny..."/. Ale myslím, že ve chvíli, kdy je kuchařka Ládi Hrušky nejprodávanější receptovou publikací v Luxoru, není čas na hrdinství a opakování je matkou moudrosti. Tak zapomeňte na všechny Ládi, Kluky v akci, Jirky Babici a Prostřeno. Martuccia jede podle ověřených receptů místních kuchařinek. 

Tiramisù /ano, na konci to dlouhé úúúú/ je nejtučnější dezert ever. Fakt se tomu nevyrovná asi ani croissant, ani takový ten klasika-dort s máslovým krémem, který se Vám lepí na patro a vy se modlíte, abyste jako už polkli a neurazili tak hostitele. V překladu vychází ze slov "tirare su", čili "táhnou nahoru", pozvednout, rozveselit. Aby se Vám náhodou nestalo, že Vás bude dezert "tirare giù" /táhnout dolů/, musíte se smířit s jeho paradoxní tučnou lehkostí, nepočítat kalorie a užívat si ho. A nepoužívat pomazánkové máslo a šlehačku /zazní ještě mnohokrát, brace yourselves/. 

Potřebovat budete: 

• 300g mascarpone /kromě pomazánkového másla se zakazuje tvaroh, philadelphia, krémový sýr, smetana, šlehačka, zakysanka, cottage a vše ostatní co na obalu neobsahuje písmenka M, A, S, C, R, P, O, N a E a co mimibazar doporučuje jako alternativu) 
• 3 lžíce cukru
• 3 vejce 
• hrnek espressa /I like my coffee as I like my men/
• amaretto /ne rum, ne koňak, ne vaječňák, prostě amaretto - pokud Vám vadí alkohol, upečte si bábovku/
• balík cukrářských piškotů jenžto se zovou savoiardi /ne dětské piškoty, bebe sušenky, ne máslovky, ne domácí piškůtek, ne.../
• kakao holandského typu 

Bystřejší z Vás jistě pochopili systém - na každých 100g mascarpone 1 vejce a 1 lžíci cukru, takže si toho udělejte třeba tunu a jezte to od rána do večera, jak je libo.

Kávička z macchinetty 

Starý dobrý tríček s obráceným sněhem!

Postup je na tolik primitivní, že je mi až stydno jej vypisovat. Ale já nejsem moc stydlivá, takže rozklepněte vejce na žloutky a bílky, ze kterých ušlehejte sníh. Ke žloutkům přidejte cukr vezměte hadr a utřete, přidejte mascarpone, vyšlehejte, přimíchejte sníh a tím máte hotovo. Piškoty namáčejte do vychladlé kávy, do které jste nalili panák amaretta /dva...tři.../ a skládejte do misky, vrstvíme, co to dá /obvykle vyjdou 3 vrstvy krému, 2 vrstvy piškotů, ale můžete si z toho udělat i mrakodrap, v této fázi se už představivosti meze nekladou/. Nakonec se pokochejte svým uměleckým dílem a jelikož pravděpodobně nebude vypadat nijak vábně, zasypte ho pořádnou vrstvou kakaa /ne granko, to hořké, holandské/. Pár hodin v lednici udělá své /ideálně přes noc/ a můžete podávat.

Poznámka na závěr - název skloňujeme jako tiramisù bez tiramisù, dám si tiramisù a podobně. Žádná týramísa neeksistuje a až Vám to budou někde tvrdit, nedejte se. Zároveň asi budete trochu překvapení, ale tiramisù opravdu není sladké, pokud máte i tak pocit, že Vaše hladina cukru by to nemusela zvládnout, přidejte si cukru kolik chcete, cukrovkářů není nikdy dost. A úplně na závěr rada ohledně vajec. Pokud máte babičku, která má slepice, tak, jako já, jste zachráněni. Pro ty, kteří se bojí salmonely pak doporučím farmářské trhy, ostatní se s tím musí nějak popasovat /a kdyby Vás to zajímalo, tak ano, vejce putovala ze Sýkořice u Rakovníka přes Prahu až do Neapole. Kvok./

Dobrou chuť!

Pac a pusu

Martuccia 

Jak jsem výletila do Ercolana

V okolí Neapole opravdu platí, že kam kopnete, vykopnete  minimálně 2000 let starou památku. To se stalo osudným i velkému projektu nové stanice metra na Piazza Municipio v centru města – poklidná stavba tunelu se zvrhla v archeologické vykopávky /vykopali lodě…no vlastně půlku přístavu z druhého století/ a od roku 2004 se táhne boj o to, jestli bude metro, muzeum, nebo obojí. Zatím to vypadá, že obojí, metro se mělo otevřít 31. prosince 2014, ale zkrátka „Welcome to Napoli“. 

Dnes bych se ale chtěla věnovat jiným vykopávkám, a to těm, které stojí ve stínu ó-velkých-Pompejí. Ercolano /nebo Herkulaneum, jak chcete/ je malé městečko nacházející se pár kilometrů za Neapolí. Legenda praví /ehm/, že jej založil mýtický Hercules jako jakousi zastávku mezi Neapolí a Pompejemi. Ta méně romantická a tudíž pravdivější verze říká, že jej založili Oskové, následně se sem přesunuli Etruskové a nakonec tu skončili Římané. Město vzkvétalo a stalo se předměstím Neapole, ale ouha, Vesuv nikdy nespí, čili v roce 79 potkalo Ercolano stejný osud jako blízké Pompeje. Nebo alespoň na první pohled.

Pohled na vykopávky v údolí 

Město Pompeje bylo zničeno padajícím kamením zasypáno popelem, který jej sice perfektně zakonzervoval, ale zároveň spálil na uhel, kamení pak pobořilo budovy a všechno, co mu stálo v cestě. Ercolano prožilo své poslední dny jinak – pravděpodobně se stejným výsledkem pro své slavné trvání a není pochyb o tom, že obyvatelům to bylo celkem jedno, jak zemřou. Nám to ale až tak jedno není, neboť konzervace města proběhla příhodnějším způsobem /pro nás, pro chudáky Ercolaňany, no…ne/. Soubor pyroklastických vln se Ercolanu téměř vyhnul a město bylo zalito bahnem a následně lávou, která utvořila až patnáct metrů silnou vrstvu, pod kterou pohřbila, ale zachovala, prakticky vše. A tak se kromě základů a všeho z kamene /tak jako v Pompejích/ zachovaly i materiály původů organického /no prostě dřevo, jídlo a tak…lidi ne, kdyby Vás to zajímalo/. Na tomto rumišti bylo pak vybudováno zcela nové město nesoucí název Resina /v roce 1969 se vrátili k původnímu jménu Ercolano/.

Znovuobjevení Ercolana je o mnoho romantičtější než počátky vykopávek v Pompejích a tudíž by určitě zasloužilo film z produkce soudruhů z USA. Prostý zemědělec Ambrogio /to je Ambrož, vyloženě filmová postava/ se v roce 1710 ve své chudobě rozhodl rozšířit nádrž s vodou na svém pozemku, a tak kopal a kopal a vykopal mramor. Úplnou náhodou šel zrovna kolem řemeslník pracující pro prince a řekl si, že by mramor mohl použít jako obklad pro několik Neapolských kaplí. Koupil tedy od rolníka nádrž a vrtal se v zemi tak moc, že vyvrtal podzemní chodby /a poničil přitom jednu z nejvýznamnějších památek – nádrž se nacházela přímo nad antickým divadlem - ale to jsou nutné oběti velkých objevů/ a tak se vlastně stal prvním z řad archeologů působících v Ercolanu. Protože se ale obec bála poničení statiky celého města, práce na vykopávkách na několik let ustaly a archeologové se do oblasti vrátili až v roce 1738, kdy se toho ale moc nenašlo, a tak byly práce znovu přerušeny. Obnoveny opět v roce 1828 s novou metodou dlabání země /rozhodli se, že odkryjí celou část města/ a ukončeny znovu v roce 1855 – holt se zase nenašlo nic hodno zpeněžení.  Další snahy o znovukopání byly zamítnuty, až nakonec ve dvacátém století přišlo vyvlastňování a vykopávky s přestávkami trvají dodnes. Odkrytá část města dnes tvoří asi 4 hektary, což je samozřejmě jen zlomek toho, co se pravděpodobně ještě pod městem /tím moderním/ ukrývá.

Do Ercolana se dostanete pěšky ze stanice cirumvesuviany Ercolano /překvapení!/, kterážko /víme, samozřejmě/ vyráží z hlavního nádraží v Neapoli /což je milé/. Vstupné činí 5 euro, stejně jako do Pompejí /což není milé, když vezmeme v potaz to, že v Pompejích můžete strávit týden, kdežto tady pár hodin/. K vidění je tady toho ale dost na vcelku malé ploše. Kromě toho, co už znáte, stojí za zmínku hlavně více zachované fresky, více zachované budovy, lidské ostatky, dřevěné trámy, druhá až třetí patra, střechy a schodiště. Dokonale je zde vidět geniální kanalizační systém lázní, je jednodušší si představit každodenní život, když vidíte dům tak, jak opravdu vypadal a ne jen jeho obvodové zdivo. Máte-li rychlý krok a průvodce v rukou /čili ho nemusíte googlit jako já/, strávíte ve vykopávkách maximálně 4 hodiny.

Obecně je Ercolano považováno za „chudší“ sestru Pompejí. Já bych ale doporučila výletit spíše sem, pokud hodláte v Kampánii strávit jen pár dní a nemáte čas ani energii se ploužit Pompejemi /a netoužíte bezpodmínečně vidět notorické drobnosti jako cavis canem a amfiteátr/. Ercolano je příjemná dopolední vycházka, po které ještě zvládnete panino a naskočit do vlaku směr další zastávka. A to se vyplatí.  

Pac a pusu 

Martuccia