Jak si tady žiju

Jak si tady tak sedím na terase při snídani, napadlo mě, že už bylo dost výletů a receptů /i když obojí si našlo své adresáty a pomalu plní účel/ a měla bych konečně odpovědět na tu věčně kladenou otázku: "A jaký to tam vlastně je?", případně "A co tam vlastně celý dny děláš?". No...Je to tady super a nedělám prakticky nic, alespoň v měřítku svého před-erasmového života /prý se život dělí na "před erasmem" a "po erasmu", čili ze mě bude lempl na N-tou/, ale mám z toho i tak spoustu zážitků. Moje nervová vlákna jsou tak pružná, že by po natažení trumfla i Ariadniny zlaté nitě. Už se nerozčiluju půl hodiny, ale jen půl minuty, protože mi pak hodně rychle dojde, že v zemi, jako je tahle, je mi to stejně k ničemu. A tak se usmívám a jím si jahody.

Ráno vstávám /a opářím se čajem/ a jdu snídat na terasu, ne snad proto, abych provokovala fotkami, ale proto, že mám v pokoji miniaturní okno metr na metr u stropu a je tam permanentní tma /ale je tam jako v jediném pokoji v bytě klimatizace, čili vítězství je mé/, takže účel je čistě praktický. Na terase velké asi tři průměrné pražské garsonky trávím obecně hodně času a moje spolubydlící mě má za úžasnou atrakci, předvádí mě jako cvičenou opičku kamarádům se slovy "Modrooká Napoletánka, chápete to? Je černější než my všichni!". A když mi zrovna dojdou vločky /či trpělivost se sousedkou, která vyhrává na celou čtvrť napoletánský pecky a zpívá, co jí hrdlo stačí a nikdo jí nemůže říct ni worta, protože její papnek je velký zvíře v místním podsvětí - myslím to vážně, byla jsem několikrát upozorněna, ať na ní raději ani nekoukám, nebo přijdu o kejhák - jinak je tu bezpečno/? Chodím se nasnídat do města. Pod domem, kde žiju, sídlí maličká rodinná pekárna, která nemá ani prodejnu, jen pult před výrobnou, avšak prodává ty nejlepší cornetta /italská variace na croissant, ovšem mnohem lepší samozřejmě/ plněná takovým množstvím nutelly /vše, co je tady označeno za čokoládové, je plněné nutellou, win/, že neustále hrozí, že se v ní utopíte a ještě navíc nebudete vůbec litovat. Další možností je pak usednou - respektive postát, tady se zkrátka u kávy nikdy nesedí, protože to je za příplatek, krize je krize - na bar s cappuccinem /žádné obrázky, žádné servírování, voda samozřejmostí a nejlepší káva je na světě/ a místní cukrářskou delikatesou, sfogliatellou. Po snídani se vrhám do víru velkoměsta. 

Sfogliatelle od Leopoldo

Žiju v historickém centru, v jedné z nejstarších čtvrtí jménem Montesanto, která je křižovatkou všech možných dopravních prostředků (některé jsou i funkční) od lanovky přes metro až po vlak. Ne, nekoukám na moře a ne, ještě mi tu nikdo neusiloval o život, pouze o deštník a o brýle - a shoří za to v ohni pekelném /ano, sídlí tady camorra, ťuky ťuky/. Ale je tu levno, čímž ovšem nemyslím nájem, který je pro správného erasmáka dvojnásobný než jaký by byl ochotný zaplatit Ital, a tedy s podivem nekřesťansky vysoký na to, že jsme v katolické zemi /moje spolubydlící/majitelka ovšem vzdala svůj vztah k církvi prý někdy okolo dvanáctého roku a patří tak k nevěřícím psům tohoto krásného města/. Byt se nachází ve třetím patře - ale pozor, italského měřítka, takže přihoďte mezonet do každého patra a šlapete do šestého bez výtahu v parném létě - a hlídají mě tady sousedky, průměrný věk 80+, které by mohly svými reflexy a pozorovacími schopnostmi konkurovat kdejakému výsadkáři a podle mě pracují minimálně pro interpol. Ale oblíbily si mě, takže se cítím v bezpečí, i když jejich napoletánskému dialektu nerozumím, ale usmívám se a mávám (nedávno se mě zeptaly, jestli mám povolení k pobytu - chudinky ještě prý nezaregistrovaly existenci EU)  

Klasická neapolská ulička 

Moje krásná, vymalovaná, předělaná klícka

Po snídani tedy vycházím do ulic, přesně do těch uzounkých uliček, kde visí prádlo z jednoho balkonu na druhý, kde řvou trhovci na lidi i krevety, které se spolu s chobotnicemi snaží zorganizovat velký útěk směr moře, kde se prohánějí motorina tam, kde nemají co dělat a občas /asi tak každých pět minut/ sem zabloudí i auto do protisměru a čeká, senza stress, co bude dál. Napoletánci jsou šneci a po ránu obzvlášť, plouží se, kouří, snídají, plkají, rozhazují rukama a já kličkuju slalom jak jen to nejrychleji jde /a to je ten důvod, proč mně v tomhle podnebí pudr na nose nevydrží ani deset minut, zatímco Italky vypadají jako omalovánky 24/7/. Po cestě každé ráno potkám toho příjemného mladého slovenského bezdomovce /ach, ta vůně domova.../, který mi oznámí "Preeego syňorýýýna, úna monetýýýna" a za ním následuje ještě pět dalších, kteří se mi snaží prodat zapalovač, kapesníčky, opičku na gumě a jeden černoch, který mi jednoduše řekne "buon giorno, bella!" a kdyby to neudělal, asi bych neměla svůj den. Lákadel jsou po cestě mraky, nejen sfogliatelle, ale i babà, cannoli, cassate, zeppole, graffe, delizie a spousta spousta dalšího, z čeho teče cukr a je to dokonalé.

"Dnes strávím jeden den jako politik - nebudu dělat ani ***"

Lidové tvořivosti se zde meze nekladou

Maska Pulcinelly, patron a symbol Neapole 

Dorážím na fakultu a jdu se podívat, kam se mi přesunula přednáška tentokrát. Do jiné auly? Ale kdeže. Do jiné budovy. V jiné ulici. Přemisťovat se neumím, čili opět slalom a já bláhová si myslím, že když hodina má začínat v 10:30, v 10:45 dorazí i vyučující. V tuto dobu se ovšem pomalu začnou trousit pouze asistenti, kteří se, stejně jako u zkoušek, olíbávají a zdraví. Jeden se mě nedávno zeptal, aby řeč nestála, jestli se v ČR dělají advokátní zkoušky. Vysvětlila jsem mu princip veřejné a soukromé státnice, tříleté koncipientury a advokátní zkoušky /v Itálii, v té zemi zaslíbené, nic takového neprobíhá/ a ve chvíli, kdy se začal značně rosit, jsem to raději utnula. Velmi mile se mi ale vždy snaží vysvětlit /na přednášce pro pátý ročník/, jaký rozdíl mezi federací a konfederací a co je to subjektivní právo občana, takže myslím, že si mě celkem oblíbil. Ve finále dorazí i kapacita z oboru, vedoucí katedry, člen všech možných i nemožných orgánů státní správy, laureát nespočtu cen a obdivuhodná osobnost, která se celkově zajímá o systém v ČR a věnuje vždy alespoň polovinu své přednášky polemice nad tím, že by se jemu a celkově všem Italům vlastně v Praze žilo lépe. Je to příjemná změna po všech těch "eeeh, Cecoslovacchia?". 

Nejkrásnější auto v naší ulici

Moje spolubydlící Lucia! 

Po skončení přednášek můžu zpět slalomovat směr Montesanto, něco přes dva kilometry. A tady pozor - jsem pochopitelně za exota, neboť chodit v tomhle městě pěšky je něco jako hrdelní zločin. Spolubydlící stále nechápe, proč nejezdím metrem. Snažila jsem se jí vysvětlit, že kdybych se na krásně chtěla spolehnout na jakýkoliv dopravní prostředek v téhle džungli, trvalo by mi to sto let. Pak prohlásila něco o bláznech, Němcích a dlouhých nohách a nechala to být. Když si připadám bohatá, čapnu na rybím trhu první rybu, když ne, jenom jí pozdravím a domů se mnou neputuje. Něco ale táhnu domů vždy a pak se proklínám při výšlapu do výšin svého budoáru, ovšem chodit dvakrát je pro slabochy.

Úlovek v večeři...

Přichází pozdní odpoledne a mě čeká učení. Ano, je to zvláštní, je to nečekané, ale je to tak, erasmáci se musí učit. A ne málo a není to ani trochu zábava, ale Evropská unie stipendia prý nedává na dovolenou a opalovačku u moře. Škoda. Do učení se ovšem nenořím natolik, aby mě z něj nevytrhla zpráva od polské kamarádky, která má obvykle tři modifikace - "gelato?", "running?", anebo "party?".

O svém ne-běhání /vypadám vtipně, ano/ bych se tu příliš nerozepisovala, jen pro ty, kteří si snad myslí, že běhat okolo moře je nepřekonatelný romantický zážitek, kilometry pod nohama utíkají a vy je ani nevnímáte - ne. Gelato je naopak vždy dobrý nápad, zkrátka vždy. V Neapoli nemůžete šlápnout vedle, avšak nejlepší zmrzlinu celkově mají v řetězci Casa Infante, kde zásadně stojím alespoň pět minut nad výběrem a nejraději bych si dala všechny. Dalším oblíbencem je pak Gelati Fantasia a nově objevená zmrzlinová samoobsluha Mooo, kde si natočíte příchuť dle libosti a nasypete na ní všechno od kinder křupek přeš lentilky, sušené i nakládané ovoce a zalijete do samozřejmě nutellou a pak zaplatíte šest euro, protože nutella je těžká a vy platíte na váhu. A doplácíte na tu svou. Poslední variantou, kterou mám na výběr, je party, erasmácká party po italsku. Začíná nejdříve o půlnoci, vždy stejný playlist, vždy stejný klub, vždy stejné tváře. A už je to trochu nuda, co si budeme povídat. Ráda bych ale na tomhle místě vyvrátila představu o tom, jak se tu všichni opíjejí do nepříčetnosti. Opít se v Itálii není zrovna levné, navíc z Aperol Spritzu by to trvalo notnou chvíli, čili ne, neopíjíme se, Italové obecně příliš nepijou, ani ti mladí, a tak na ulici nezažijete tak nezapomenutelné zážitky jako v pražském metru po 23. hodině, nebo snad v noční lince, Václavské náměstí je proti místnímu nočnímu centru vyloženě Bronx.

Zmrzlina z oblíbené gelaterie

Před jakoukoliv večerní akcí je ale vždy dobré naplnit žaludek tak, aby vydržel dlouhou dobu do chvíle, než bude společenský přijatelné mluvit o snídani. A když zrovna nejsem v náladě vařit /což se zrovna mně konkrétně stává opravdu zřídka/, nabízí se mi sto možností, kam zamířit.

Pizza da Gino Sorbillo

Pizzerie je jasná a nebudu Vám tady vypisovat doporučení, protože to už jsem udělala tady, takže až navštívíte Neapol, stejně nebudete vědět, kam dřív. Není to ale jenom o pizze /která je děsně dietní a zdravá a víme/, restaurací se Vám tady nabízí mraky k navštívení a mou oblíbenou je Trattoria Da Nennella, taková esence Neapole a její kuchyně.

Večerní přístav

                                     Cammarota Spritz

Chodit sem před devátou nemá cenu, jelikož tu budete sedět pouze mezi turisty, Italové se začnou trousit okolo desáté nejdříve. Nennella není jenom atrakcí pro Američany a Němce, je to místo s rodinnou tradicí, kde se schází bohatí i chudí Napoletánci. Menu tady stojí jednotně 15 euro a po příchodu Vám přistane na stole plastový kelímek, příbor s ubrouskem, lahev vody a lahev místního červeného vína. Nikdo se Vás na nic neptá a nikdo se s Vámi příliš nemazlí, zato všichni hodně křičí, zpívají a číšníci tancují po stolech a dělají si legraci z hostů. Můžete si vybrat, jestli chcete menu s předkrmem, nebo bez /ale to Vám nedoporučuju, protože přijdete o hodně/ a po jeho zkonzumování si vyberete z denní nabídky primi a secondi - první chody je několik druhů těstovin, mezi druhými najdete kromě stálé nabídky steaků a podobných pičičvin /místní by si ho nedali, co Vám budu povídat/ po ne-rybožrouty denní nabídku ryb a plodů moře - jednou je to losos, podruhé mečoun a potřetí plněná chobotnice. A smažené ančovičky, ty jsou tak vždy. Na závěr dostanete ještě na výběr z nabídky ovoce, které Vám na stole přistane v plastové záchodové míse, a musíte se rozhodovat rychle, protožee u vedlejšího stolu by taky rádi jedli. U východu zaplatíte 15 euro a do ruky Vám vrazí žeton na kávu, kterou u stánku na ulici dostanete už připravenou, horkou jako peklo. Přesunou se můžete ihned k proslulému baru Cammarota, spritz baru, kde Aperol Spritz pořídíte za euro - bez ledu a pomeranče, zato z pravého prosecca a bez konzervantů a barviv. A jste v centru, noc je mladá a vy vstávat nemusíte, protože v Itálii se nikdy nikam nespěchá. Památky Vám neutečou, stojí tady totiž tisíce let. A Vesuv? Bez jeho hrozby by život tady možná nebyl takový, jaký je.

Pac a pusu

Martuccia

Jak jsem vařila Pasta alle zucchine, ricotta e limone

Jsem fresh, jedu (většinou) zdravě a vy byste tomu měli dát šanci taky. V Itálii se teplota limitně blíží závratným výšinám a tak přichází období zeleniny a ovoce /ne, že bych si dovolila tady tlačit od začátku nadívané labutí krky/. Pokud Vás ale nevzrušují zeleninové saláty, mám pro Vás recept svěží jako horský vánek. Těstoviny s cuketou, ricottou a citronem.

Potřebovat budete:

• těstoviny /počítáme na osobu cca 80g, můžete použít celkem jakékoliv krátké těstoviny, žádné špagety, linguine ani bucatini, ideální jsou fusilli, farfalle, penne rigate, tortiglioni - zkrátka takové těstoviny, ve kterých se "omáčka" bude držet a dostanou se do nich tak veškeré chutě/
• 1 malou cuketu /na dvě porce/
• 150g ricotty 
• kůru z poloviny citronu 
• 2 lžíce olivového oleje 
• 1 stroužek česneku 

Zatímco se budou vařit těstoviny, rozpalte na velké pánvi olej a opečte na něm česnek. Jelikož už mě pár lidí stihlo za poslední dobu zaskočit dotazem, co to jako znamená, rozhodla jsem se pro malou osvětu, pokud jste už za levelem "peču-s-mamkou-bábovku", klidně přeskočte na další odstavec. Oloupaný stroužek bez "bubáka" podélně rozřízněte, vyjměte klíček /to je celý ten zelený podezřelý vetřelec, zbude Vám pak asi polovina původního stroužku a to nevadí/ a vhoďte do rozpáleného oleje, vezměte kuchařskou pinzetu /ideálně/ a vyčkávejte, česnek obraťte ihned, jak začne zlátnout. Když ho po obou stranách opečete, vyndejte ho na papírový ubrousek a nechte osušit, hned jak vychladne, můžete ho nakrájet nadrobno a nechat na pozdější dokonalý moment, kdy přijde jeho dalších 15 minut slávy. Proč to šaškování? Jednoduše - pokud nakrájíte česnek na plátky a necháte v oleji, spálí se a zhořkne, lovit ho ven je nepohodlné. Pokud dáte česnek rozmačkaný do polo-hotového jídla, bude příliš pálit a ztratíte krásu česnekového oleje jako základu. A to je celé. 

Na rozpáleném česnekovém oleji opečte zprudka půlka kolečka cukety, nakrájené na cca půlcentimetrové tenké plátky. Barva by měla zůstat tmavě zelená, takže pracujte rychle, ať z toho nemáte nevábné bahno. do cuket s olejem vhoďte těstoviny, ricottu, promíchejte, osolte a nakonec přidejte nastrouhanou citronovou kůru, nevařte, pouze prohřejte. Hotovo! 

Recept je to jednoduchý na přípravu a relativně lehký do žaludku, především pak svěží pro patro. A na léto úplně ideální. Dobrou chuť!

Pac a pusu

Martuccia 

Jak jsem nevařila Spaghetti cacio e pepe

Ano, tentokrát jsem byla pouhý divák a strávník. Svrběly mě ruce a neodpustila jsem si přicmrndávání svou troškou do mlýna, ale můj kamarád Luděk mě za to nezabil / i když, čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi dochází, že se o to pokusil tím, že mě nechal zkonzumovat nejpálivější jídlo za poslední dobu/. Nejsem fanda chili, jalapenos, velkého množství zázvoru či pepře, po kterých Vám shoří ústa, útroby a celkově si přijdete jak v ohni pekelném. Ale dejme tomu, že tento recept, pokud se uvaří s láskou a porozuměním, pálit nemusí. A navíc je tak jednoduchý, že ho zvládne každý s prstem v nose /ale ten prst nesmí být od toho pepře...jinak budete mít o zábavu postaráno/.

Potřebovat budete: 

• spaghetti /pro jednu osobu cca 100g, ale počítejte s tím, že jde o první chod - takže přizpůsobte svým hladům/
• čerstvě mletý pepř /mnóóógo/
• 50g pecorino romano /na osobu/ 

Uvařte špagety. Neházejte je na strop, prosím. Uvařte je al dente, prosím. Uvařte je v hodně osolené vodě, prosím. A trochu té nevábné tekutiny těsně před zcezením ukliďte stranou, prosím.

Uvařené špagety vhoďte zpět do hrnce /čím nepřilnavější dno, tím menší zábava/ a postupně přidávejte po troškách sýr a mikroskopická množství vody z těstovin - rozmíchávejte, aby se vytvořila "omáčka", na jednu porci a toto množství sýra bohatě stačí asi dvě lžíce. Nakonec zvrhněte do hrnce pepř, množství je na Vás, ale mělo by ho tam být dost /připravte si litrovou lahev s vodou hrdě na stůl/.

 

Do receptu nepřijde žádný olej /oficiálně/, ani jiný tuk. Shodli jsme se ale na tom, že když se do porce přidá oříšek másla, bude chuť o něco jemnější a zároveň výraznější, jelikož pecorino není zase natolik tučné, abyste z toho dostali žlučníkový záchvat. Ale to už je čistě na Vás. Smíchávání ingrediencí věnujte trochu péče a hoďte na to očko, abyste z toho neměli obyčejné špagety s třicítkou /kečup došel/, představujte si třeba, že jste ubohý středověký obyvatel Sicílie, který pro ten kousek pecorina dře v nelidských podmínkách /hned po tom, co si dáte několikahodinovou siestu/. Odměnou Vám budou spaghetti cacio e pepe. Dobrou chuť! 

Pac a pusu

Martuccia 

Jak jsem výletila do Caserty

Po dlouhé době se konečně někam virtuálně podíváte se mnou, na výlet někam, kde to ani nevypadá jako v jižní Itálii. Čtyřicet kilometrů na sever od Neapole se rozprostírá na obrovské ploše rezidenční sídlo Bourbonů z 18. století, palác Caserta.

Už jsem mluvila o tom, že co v Neapoli nevybudovali Řekové nebo Římani a stojí to zároveň za zmínku, nechali postavit Boruboni. Proč? Protože v roce 1735 se stal Karel III., syn španělského krále, vládcem Sicilského a Neapolského království a rozhodl se, že je lepší být taťkovi z dohledu a prchnout směr Neapol, kterou zvelebil /rozlehlý komplex královského paláce na Piazza Plebiscito, stejně jako zámek Capodimonte tyčící se nad historickým centrem Neapole/, ale i tak, jako osoba, která prostě ví, co frčí, toužil být francouzštější než celá Francie a mít své malé Versailles. A tak si nechal postavit komplex ještě větší. Z tohoto skromného přání vzniklo největší královská rezidence na světě, na ploše 47 000 m2. S výstavbou se začalo v roce 1751, již v roce 1780 byl zámek a zahrady slavnostně otevřen. Bohužel, už v roce 1799 proběhl na jihu Itálie převrat, byla vyhlášena Partenopská republika, po níž následovala okupace /říkejte tomu jak chcete/ napoleonskými vojsky a v Casertě se roztáhl nikdo menší než Joachim Murat. Po Vídeňském koncilu /1815, všichni jsme se to na tom dějepise museli naučit/ se do Neapole vítězně vrátili Bourboni a když jim to tam Francouzi tak hezky dodělali, nepohrdli návratem do zdí zámku Caserta /ne na dlouho, Garibaldi už pomalu ťukal na dveře/. Tenhle historický exkurs neslouží k suplování hodin dějepisu, byť dějiny Neapolska jsou nesmírně zajímavé /chápu, že ne pro každého/, ale k demonstraci toho štěstí, že se komplex, kde se majitelé střídali jak na orloji, zachoval v tak perfektním stavu. V roce 1994 byl dokonce místem zasedání G7, o dva roky později už byl celý zámek s přilehlým parkem a Karolínským akvaduktem zapsán na seznam UNESCO.

Celý barokní kolos byl definitivně, byť obydlen už dříve, dokončen se svými 1200 místnostmi /a to nechceš uklízet/ a 1742 okny /a to nechceš umývat/ v roce 1845. Najdete v něm 1026 krbů a 34 schodišť, z nichž jedno, to hlavní, okamžitě poznáte, jakmile vejdete, pokud jste tedy alespoň trochu fanoušek Star Wars, případně Mission Impossible či jste viděli falešný Vatikán v Angels&Demons. Trůnní sál, obrovská královská kaple, knihovna, divadlo a nespočet předpokojů vedoucích k pokojům je jen část toho, co Caserta ukrývá. Nad hlavním /královským/ schodištěm je to například velký kupolovitý prostor pro hudebníky, kam noha smrtelníka obvykle nevkročí, avšak Martuccia má svá tajemství a dostane se všude. Celá akce pak probíhala kdysi tak, že ve chvíli, když se hlavní branou dostával do paláce král s rodinou, bylo hudebníkům, ukrytým ve falešném patře nad schodištěm, dáno znamení a ti začali hrát, král si tak užíval hitovky své doby, aniž by se musel obtěžovat pohledem na sprosté umělce. Klasika v podobě intimně obydlených místností patřících velkým osobnostem od Bourbonů až po Murata je samozřejmě také k vidění, za zmínku stojí především koupelna s tekoucí vodou, v té době naprosto unikátní záležitost /na kohoutcích je pak jasně vyznačeno "CALDA" a "FREDDA"/, která vděčí za své zahrnutí do zdí zámku antickým vykopávkám v nedalekých Pompejích. Jak to? No jednoduše, stavitelé té doby pochopili, že Římané /na rozdíl od takového, dejme tomu, Ludvíka XIV., který se pyšnil tím, že se za svůj život koupal pouze třikrát, z toho jednou po porodu a podruhé při křtu - zajímalo by mě, kdy bylo ono sladké třetí procitnutí, ale nechme to koňovi/ nebyli žádná selata a pravidelně se oddávali osobní hygieně v lázních. A protože šlechta přeci nebude pozadu, lup tam vanu a latrínu navrch. 

Velké schodiště 

Hogo fogo koupelna

Královské lože - zdá se malé, ale má dva metry na dva metry, takže žádné "oni byli menší..."

Další, ale doopravdy zajímavou vrstvou tohohle místa, je půda. Nebudu Vám nic nalhávat, bez speciálního povolení se tam taktéž nedostanete, a tak se Vám budu snažit zprostředkovat autentický zážitek alespoň pomocí fotografií. V půdních prostorách se projdete nejen krovem střechy, ale záhy se dostanete do malých místností, které prakticky celou dobu sloužily jako kasárna či vězeňské cely - ano, hladomorna pod zemí je klišé, nová doba přináší nové nápady a tak vězni trpěli alespoň s výhledem na krajinu. Pobyt vězňů /především politických/ dokládají malůvky na zdech, vzkazy, plakáty, fotografie a z dob, kdy prostory sloužily jako úkryt pro spojeneckou armádu, i plechovky od jídla a předměty denní potřeby. 

Ukryté podium pro hudebníky nad královským schodištěm

Ve chvíli, kdy absolvujete velkou tour-de-zámek, jste připraveni na další fázi návštěvy, tu rozsáhlejší, více chodivou a časově i fyzicky náročnou. Zámek Caserta obklopují dva velké parkové komplexy - Giardino all'Italiana /Italská zahrada/ a Giardino all'Inglese /Anglická zahrada/. Vstup zakoupíte jednotný nebo zvlášť, počítejte ale s tím, že budete-li chtít vidět vše, zabere Vám to celý den. Pro začátek Vás budou čekat tři kilometry směrem na sever do mírného kopečka podél kaskády několika fontán - Margaretiny, Delfínů, Eola, Ceres, Venuše a Adonise a poslední Diany a Aktaióna. Na konci Vás čeká umělý vodopád /na jehož vrchol se vyvoleným taktéž podaří dostat, ale jen při příznivé konstelaci hvězd/. 

Pohled na kaskádu /ano, není vidět/ sdola

Fontana dei delfini

Fonata di Eolo 

Pohled na kaskádu shora 

Martuccia a fontana di Diana e Atteone

Kdyby byly v...ryby...

Italská zahrada se pak rozprostírá do všech světových stran okolo kaskádovité cesty, lemované olivovníky a vavříny. V jejích útrobách je schovaná i tzv. Pescheria Grande /něco ve smyslu "velká rybárna", ne však proto, že by se zde chovaly a lovily ryby/, plod Bourbonské záliby ve válčení. Nádrž se rozprostírá na ploše téměř třiceti čtverečních kilometrů a sloužila k simulaci námořních bitev mladého šlechtice. Uprostřed se tyčí umělý ostrůvek, ze kterého vyrážely na zteč s královskými loďkami plavidla protistrany /kdo vyhrával je nám všem doufám jasné/. Dnes se na ostrůvku vyvalují kachny a labutě, které se ani nepokoušejte krmit, neb jsou přežrané /doslova královsky/. 

Pescheria Grande 

Martuccia Grande...

Pro mě je pravděpodobně nejzajímavější součástí areálu Anglická zahrada, kterou si, jako tehdejší módní záležitost, vydupala královna Marie Karolína z rodu Habsburků. V roce 1786 tak začala Holanďan John Andrew Graefer s výsadbou ohromného arborea a do parku přivezl dřeviny a rostliny ze všech koutů Kampánie. Mezi staletými stromy se pak nachází rádoby-rozvaliny antických chrámů /stále jsme v období boomu vykopávek v Pompejích/, jezírka a fontány, které přiživuje Acquedotto Carolino /Karolínský akvadukt/, který vede vodu přes čtyřicet kilometrů. V anglickém parku pak nechybí růžová zahrada, zahrada kamélií, skleníky a mandarinky s pomerančovníky /bylo to kyselý, ale bylo to zadarmo, správný Čech se nebojí vlka nic!/. 

Il bagno di Venere

Falešné ruiny antického chrámu 

Scorcio del Giardino all'Inglese

La serra grande 

Zahrada kamélií 

Jako šťovík...

Frňákovník! 

Falešné ruiny dórského chrámu a zahrada sukulentů 

Do Caserty se dostanete z Neapole snadno, z hlavního nádraží tam jede vlak přímo /zastávka Caserta/ za částku okolo 3 euro a stojí prakticky před vchodem do zámku. Pokud Vás děsí pohod tří kilometrů jen k Anglické zahradě /krát dvě/, máte několik možností - nechat se tam vyvézt taxi, koňmo, anebo si půjčit kolo. Vstupné je také příznivé, jste-li student, kompletní vstup do areálu Vás bude stát jen 6 euro, možné jsou i večerní prohlídky. A ty za to rozhodně stojí - můžete totiž pobíhat na planetě Naboo jako Amidala. 

Pac a pusu

Martuccia