Jak jsem přežila erasmácké zkouškové

Na ERASMU se zkoušky neřeší, ERASMÁCI to dostávají zadarmo, neuč se Marto, neuč se, život tě naučí, come on, it's ERASMUS. 

Vážení přátelé - ne. Tohle je ta největší fáma ohledně erasmu a Neapole, kterou jsem zatím slyšela. Nebo jinak - ona to možná není fáma, pokud děláte pro své vzdělání něco přiměřeně normálního Ale Vy studujete práva. Na škole, která má o sto

let delší tradici, než samotná o-velká-UK. Iluze mě přešly ve chvíli, kdy mi bylo naloženo na první přednášce 1600 stran o římské právní historii - žádný locutia-conductia operarum. Prostě podlost a sprostota. A pak zjistili, že italsky umím natolik uspokojivě, abych na tom nebyla o nic hůř než vyjukaní prváci. A bylo dílo dokonáno. Výzva přijata. 

Zkouškové, ta magická doba, kdy zázračně fungují místo jednoho dva záchody z pěti. Kdy se objevuje toaletní papír ještě ve dvě hodiny odpoledne. Kdy se zaplňuje parkoviště na vespy a plácek na kouření před budovou. Kdy se studovna plní k prasknutí. Chtěli byste do knihovny? Ale no tak. Ptala jsem se po ní třikrát. Dvakrát následoval podezřívavý pohled "Eh? Biblioteca? Perchè?", Potřetí výsměch, čili hledání jsem vzdala a smířila se s tím, že si ty bichle koupím nakopírované /neboť originály stojí nejen půlku mého stipendia, ale pravděpodobně i oběť v podobě jehněte kamerunské ovce nebo tak, protože dotisk je sprosté slovo/ a usadím se s nimi do studovny. Ach, opět, chyba lávky. Na Náměstí Curieových je ve studovně slyšet špendlík /vlastně ani ten ne, děkujeme vedení PF UK za koberce!/, tady neslyšíte ani hudbu ve sluchátkách. Italové totiž chodí dělat do studovny úplně všechno ostatní kromě studia - pokecat, zkouknout pár filmů na notebooku, posvačit, poobědvat, hodovat. A ideálně všechno najednou, zvýrazňovače a papíry jsou jen zátiší, které má zmást nepřítele. 

Mé studijní utrpení se tedy odehrálo doma, kde mě spolubydlící několikrát denně častovala dotazy jako "Proč se učíš? Vždyť jsi erasmus!" a historkami o tom, jak ona na erasmu v Turecku šla místo zkoušky s akademickou obcí na čaj a následný protest proti Erdoganovi. Inu, není každý den posvícení. Když jsem se z první zkoušky nevracela déle než 4 hodiny, pochopila, že v Itálii protestovat proti Erdoganovi nemůžu a poslala mi soustrastnou sms: "Jsou to idioti". 

Zvýrazňovače mi darovala má milá spolubydlící /jen u toho nebyla...a vlastně to ještě neví/

Pochopila jsem ale i tak, že nejdůležitějším aspektem celého studia je dát o sobě vědět celé katedře, čím urputnější řitní alpinista jste, tím jste lépe ohodnocen. Na konzultace jsem dorazila bez švestiček a kontaktů, takže jsem čekala hodinu a půl, než mě vezír profesor přijal. Nepotykal si se mnou. A oznámil mi, že veškeré informace najdu na internetu, který on ale neví, jak se používá, neboť římské právo, které přednáší, zažil ještě jako batole v praxi. 

Pomoci ze strany studentstva se zde také nedočkáte. Facebookové skupiny existují, mají přes deset tisíc členů, kteří jsou Vám ale platní jako mrtvýmu zimník. Neochota sdělovat informace, nedejbože někomu pomoci, je v akademických kruzích prý vyhlášená. Zpracované otázky se nesdílejí, musíte si je koupit. Smutné dotazy bez odpovědí objevující se na zdi FB s frekvencí několika minut jsou na denním pořádku. A tak tímto děkuji, opravdu ze srdce, svým ochotným spolužákům, kteří vždy bryskně vyřeší jakýkoliv problém v řádu sekund, a i když se občas objeví mráček /tady bych ráda upozornila na použití malého písmena/, vládne v našich kruzích sluníčková nálada plná jednorožců a plyšových zvířátek. 

Den D se ovšem i tak naplnil a zkoušky, které se vyhlašují VŽDY s jedním termínem za měsíc, přišly. Na termín se přihlásíte /v kanceáři, na papír, pěkně tradičně!/, nikdy ovšem nevíte, jestli opravdu bude zkouška v daný den - bylo mi řečeno "Přeci nechcete, abychom tu denně vyzkoušeli 800 lidí, vždyť je Vás v ročníku přes dva tisíce!". Takže zkouška může být 19., 20., ale klidně až 24. daného měsíce, děj se vůle boží a hlavně senza stress. Vyhlašovat více termínů je málo tradiční. 

Podíum s hledištěm - let the games begin!

 Je obdivuhodné, že přestože má tortura začít ve 14:00, již ve 14:45 se začínají scházet první účinkující - asistenti profesora. Líbají se a množí se geometrickou řadou - na matiku nejsem zrovna nýmand, ale než se olíbá a prohodí pár slov 12 lidí mezi sebou, nějaký ten čas to zabere. Pak přijde na řadu registrace studentů. Dalších 30 minut v loji. Pak je čas na kávu a cigaretu a už v 16:00 se začne se zkoušením, profesor stále nedorazil. Zkouší se hromadně, na pódiu - jeden asistent, jeden student. A ve chvíli, kdy dorazí hlava katedry, začne druhé kolo - kdo prošel prvním stupněm tortury, je připuštěn k dalšímu. Následuje obdivné ochání nad jeho zjevem i akademickou (ne)dochvilností přerušované jen živou gestikulací ze stran zkoušených i zkoušejících. V publiku přihlížejících sedí velké množství rodičů, kteří drží palce svým ratolestem a doprovází je na toaletu, zásobují je energetickými nápoji a tyčinkami a vypadají celkové jako trenéři při zápasu v ringu. Kdo projde do druhého kola a není knockoutován hned v začátcích /velmi, ale VELMI nevybíravě/ asistentem, přicupitá s publikací velkého vezíra k němu samotnému, odříká zpaměti názory profesora na danou problematiku a následně si s ním potřesou rukou a požádá o věnování a autogram do knihy. Odejde se třiceti body ze třiceti a v tu chvíli rodiče tahají kdovíodkud okázalé pugéty a utírají slzy hrdosti a pýchy. A tak končí naše komédie. 

Inu, jak jste asi všichni poznali, já 30/30 nedostala. Ale příště - příště už budu vědět, jak to chodí. Jdu shánět osobní publikace a brousit tužku na věnování. 

Pac a pusu

Martuccia