Jak jsem některé mýty nevyvrátila

Italové si o to, aby je cizinci házeli do jednoho pytle, prakticky říkají. Vážně. V Praze poznáte Itala na sto metrů /a to ho ještě ani nevidíte, stačí ho slyšet, a ani nemusíte slyšet slova, vystačíte si s poznávacím „eeeeeh“ a „booooh“/ a nemůžete se splést. Sice by to mohl být taky Španěl, Portugalec, Řek, do jisté míry i Turek, ale ne – je to Ital. Má na nohou hogany /alias nejhnusnější boty, které si dokážete představit/, případně converse, případně superga. Má na očích brýle /pamatujete, že jsem mluvila o tom, že tady Italové brýle nenosí? Tak v Praze je nosí VŽDY, brzy se dostaneme k tomu, PROČ/ a je celý mumifikován v obrovské šále /díky čemuž je prakticky nemožné identifikovat, jakého je pohlaví/, na hlavě má hrdě posazenou čepici s bambulí. A taky má na sobě mikinu „Prague drinking team“, na to se můžete spolehnout, Vy jí ale nikdy neuvidíte. Víte proč? Protože má Ital na sobě péřovku – a je jedno, že venku není minus třicet, ani nula, ale patnáct stupňů. Mamča řekla, že je na východě kosa. A tak se Ital bude potit v péřovce, i kdyby měl duši vypustit.

Co řekne v Itálii mamča, to je svaté; tento speciální druh homo sapiens se nazývá „mammone“ a je to prostě mamánek o několik levelů vyšší, než jak je známe z tej naší kotliny. České maminky taky dávají užitečné rady, třeba konkrétně ta moje má v arzenálu jednu oblíbenou /„Prosím Tě, až budeš mít hlad, tak se najez!“/, moje kamarádka zase odjíždí do zahraničí zásadně vybavená hláškou „Až Ti bude zima, tak se obleč!“. Na maminky z Itálie si ale jen tak někdo nepřijde. Jejich představa o poloze ČR je zahalena tajemstvím, nachází se ale někde poblíž Ukrajiny a Putin Miloš tam jezdí na medvědech. Taky tam není elektřina, pračky, topení, obecně civilizace a dopravujeme se zásadně pomocí povozů. Čili teplota někde okolo absolutní nuly, možnost dokoupit oblečení žádná a taky je to na severu, takže je tu ostré a smrtonosné slunce, které se odráží od toho věčného sněhu /a proto ty brýle/. Výsada toho, co tvrdí mamča, je neprůstřelná – a tak se mě moje dvacetisedmiletá spolubydlící Lucia na férovku a s vážnou tváří zeptala, jestli slunce u nás opaluje, neboť tady se říká, že ne, protože je severské /a tak Vás může maximálně zabít, ale ne opálit/. Se shovívavým pohledem jsem se podívala na vlastní odstín pleti, který je tmavší než ten její, a ona pochopila. Obávám se ale, že mi až tak úplně na sto procent nevěří a před svou cestou do Prahy /leden/ se začíná poohlížet po brýlích s UV filtrem 500+.

Zdroj: Tutaj!

Když Vás mamča v Itálii dostatečně oblékne a vybaví radami do zimních měsíců, máme tady léto, jenžto je taktéž dosti plodné na rady. Mezi mé nejoblíbenější patří nemožnost se koupat minimálně 2 hodiny po jídle. Ano, taky nám to tak říkali, kdysi na plavání v Neratovicích, že nemáme po jídle hned skákat do vody, jinak se utopíme a zhyneme bídnou smrtí. Tady ovšem toto pravidlo všichni dodržují, ať je jim 5 nebo 50, a vlak přes to nejede, zkrátka na pláži NEMŮŽETE do vody /ni smočit nožku!/ po obědě, Italové v sobě mají nějaký vnitřní blok, který jim nedovolí se osvěžit.

Jednou z dalších bomb, kterou tu na mě vypálili /ano, s Italy se stýkám celý život, ale tohle jsem netušila/, bylo zjištění, že syrová zelenina je jedovatá. Rajčata, salát, ok…Okurky tu neseženete /kéž bych si dělala legraci/ a zbytek se syrový zkrátka NEJÍ. Syrový hrášek? No way. Syrová paprika?! Jste synem smrti /po každé, když si dělám salát, Lucia se se mnou rozloučí na vždy/. A tak dále a tak podobně. Dle místních se syrová zelenina pravděpodobně hromadí v žaludku a vytváří tam jakousi Brumbálovu armádu, která čeká, až bude moct zaútočit. Vláknina je tady tedy sprosté slovo.

Poslední rada z příručky „Jak přežít díky mamče v Itálii“ zahrnuje mou oblíbenou radu: nikdy nechoď s mokrou hlavou. Ani když je venku 40°C. Nikdy. Jinak dostaneš zánět mozkových blan a zemřeš v křečích, chudobě a osamocen. A nedělám si legraci, můj vzorek pro experimenty a dlouhodobé zkoumání /Lucia/ mi to potvrdil, neboť jednu noc usnula s vlhkými vlasy a druhý den měla křeče, bolesti a vypadalo to, že přichází minimálně žlutý kašel, ne-li mor. Síla mamči je zkrátka mocná.

Znáte nějaké pěkné stereotypy, které se vám potvrdily?

Pac a pusu

Martuccia

Jak jsem byla muzejní

Já jsem hodně muzejní člověk. Jsem muzejní přes den, jsem muzejní v noci /z těch front mi jednou praskne žilka a bude po mě, I swear…/, jsem muzejní doma i v zahraničí, jsem muzejní v létě, v zimě, sama i s doprovodem. Trochu homo museus. A tak musím být muzejní i tady. Dnešní článek je věnován zapáleným cestovatelům, milovníkům umění a skeptikům, kteří si stále myslí, že v Neapoli je bobek.

Pro začátek jsem to vzala z gruntu, nejsem žádný béčko – takže národní muzeum. Museo nazionale je zároveň museo archeologico /jednoduše proto, že tady kam kopnete, vykopnete minimálně korintský sloup a sem tam i kus zlata/. Nachází se ve čtvrti Museo u stanice metra Museo /takže jako doma prostě/ a rozkládá se na ploše asi 12 000 metrů čtverečních, čili netrefit sem může jen blbec. Budova je impozantní a jedna z největších v Neapoli celkově /takže jako doma prostě/, původně sloužila jako jízdárna a kasárna, následně jako univerzitní budova, společně s Bourbony se sem přemístily umělecké sbírky a po sjednocení Itálie tady zůstaly /vracení je pro slabochy/. Muzeum tvoří tři hlavní sbírky: sbírka rodu Farnese /čili sochy/, sbírka pompejská /čili mozaiky/ a sbírka egyptská. Tímto končí můj wikipedický proslov a dostáváme se k postřehům.

Zleva hore: Apollo seduto, Toro farnese, obrazárna rodu Farnese a pohled na hlavní schodiště

 Sbírka egyptských artefaktů by měla být, dle dostupných zdrojů /a tím nemyslím svou italskou spolubydlící/, druhou největší v Itálii /hned po muzeu v Turíně/. No…Smutný příběh, co Vám budu povídat. Sbírka obsahuje jednu mumii a jednu mumifikovanou hlavu jako bonus /i s vlasama a řasama a obočíma, mlask/ a tady končíme. Později jsem se dozvěděla, že sbírka jako taková opravdu velká je, jen se nachází v několika místnostech. A v Neapoli je krize a muzeum nemá peníze na to, aby zaměstnalo další lidi, kteří by vysedávali na těch malých dřevěných židličkách a podezřívavě pokukovali po návštěvnících, kteří otlapkávají skleněné vitríny a poslintávají nad mramorem. Takže se sbírky zkrátka zavřou a ende schluss. Mramorové sochy jsou kolosální, krása střídá nádheru v podobě fresek i obrazů a v pompejské sbírce najdete všechny ty známé kousky, které budete právě v Pompejích hledat marně – tudíž doporučuji navštívit muzeum v kombinaci s vykopávkami.

Zleva hore: Cave canem, soška Fauna, pompejská Venuše a I Musicisti

Pro většinu pubertálních a věčně mladých návštěvníků skýtá největší potěchu část, jež se zove „Gabinetto segreto“, čili tajný kabinet. Přemýšlela jsem, jak to popsat elegantně a s grácií, ale vzhledem k tomu, že je to jednoduše antická porno-sbírka, rozhodla jsem se na to vykašlat. Dilda, obskurní malbičky, sošky, přehlídka údů všech velikostí a tvarů, pomůcky, udělátka /"A pak řekla: PYJ! NE! To že řekla?!"/…Ale má to historickou hodnotu a je to moc poučné. Vstoupit můžou oficiálně návštěvníci starší 14 let, ale chi se ne frega, pánům na dřevěných židličkách je to putna, jen ať si mládež užije. Takže doporučuji, budete se červenat až v podkolenní jamce.

Netřeba popisků...

Druhým muzeem, které jsem měla zatím čas navštívit, je Museo nazionale di Capodimonte. Palác Capodimonte se nachází ve stejnojmenném parku a /stejně jako všechno ostatní, co tu nepochází z antiky a zároveň to nestojí za bačkorku/ bylo pod palcem Bourbonů.  Přiznám se, že nejsem zrovna znalec umění a obrazy mě ze všech oblastí berou úplně nejméně, ale pokud chcete vidět nějakého toho Botticelliho, El Greca, Hayeze, Tiziana a Goyu, směle do toho, Vaší kulturní uměleckou dušičku to jistě pohladí. Pro nás ostatní materialisty jsou tu navíc k vidění královská apartmá, tapety, nábytek, lustry, porcelán, lesk a blingbling všeho druhu. Momentálně je sem umístěna také nestálá mini-sbírka Caravaggia. A Caravaggio vždy stojí za to, i když jste malířský polo-tupoň jako já.

Zleva hore: El Greco - Ragazzo che soffia su un tizzone acceso /El Soplón/, japonský salonek, palác Capodimonte a Francois Gérard - Napoleon 

Každou první neděli v měsíci je vstupné do většiny státních muzeí zdarma, takže pokud plánujete návštěvu a víte, že bez umění nemůžete žít, doporučuji se poohlédnout po letenkách v tomto časovém úseku. Já chodím do muzea zadarmo tak jako tak, neboť moje italská spolubydlící /ať to pořád tak nerozepisuju, je to jednou pro vždy Lucia/ studuje dějiny umění /čili má vstup zdarma/ a má dva indexy a jsme si děsně podobné /haha, ani omylem/. Jako správný Čech nemohu takovou nabídku odmítnout a tak se tvářím studijně-umělecky-italsky.

Caravaggio - Flagellazione di Cristo /Bičování Krista/

Rétorická otázka na konec - chodíte taky rádi do muzea, i když nedokážete správně rozlišit styl Van Rijna od Delacroixe? Děláte to z povinnosti /"Jsem byla třicetkrát v Louvru, patnáctkrát v Uffizi a desetkrát v Museé d'Orsay!"/, nebo na sebe necháváte umění "působit" a je Vám jedno, kdo to upatlal? Anebo Vás jako mě zajímá spíš to historické pozadí /Móňo, co, hmmmm?/ a chiaroscuro je tam jako bonus navíc? 

Pac a pusu

Martuccia 

Jak jsem se rozhodla bořit mýty

Němci jsou pintlich na všechno, Angličani pijou upjatě čaj s malíčkem nahoře a Francouzi mezi stávkováním sem tam rozdrobí jednu a půl bagety /přestože jí jen jednu/. Jestli o nějaké národnosti koluje větší než zdravá míra předsudků, jsou to Italové. Italů znám hodně /ještě aby ne, že jo/ a znám i hodně Němců, kteří chodí pozdě, Angličanů, kteří raději srkají kávu a Francouzů, kteří z té bagety dokážou rozdrobit jen polovinu a druhou úplně normálně zkonzumovat. Italové křičí a mají nagelovanou hlavu a žijou u maminky. To je všechno pravda. A o tom jindy. Je totiž velké množství stereotypů, které tak úplně neplatí, což jsem stihla v posledních třech týdnech věděcky dokázat. 

Předsudek č. 1: Italové nosí sluneční brýle i v noci. 

Omyl. Ital prakticky brýle nenosí. Nebo aspoň ne na nose, jen ležérně posazené v účesu. Ani na pláži, protože by mohl vypadat jako panda. Při řízení občas /ale to by moc neviděl na ty smsky...a na ty kouká tak 90% času, kdy řídí/. A při chůzi na ulici? Málokdy - italská konverzace se povětšinou sestává ze slov "eeeeeh" a "boooh" a divoké gestikulace, která ono "eeeeeh" i "boooh" doprovází. Gestikulovat, aniž by tomu druhému tedy zíral do očí, je prakticky nemožné a hlavně nespolečenské. Kdo tedy nosí v Itálii brýle? Já. Dílem proto, že spím tak 4 hodiny denně a tudíž vypadám jako ropucha křížená s lenochodem, dílem proto, že nejsem zvyklá se obávat, že mi slunce v půlce října vypálí rohovku. 

Předsudek č. 2: Italové řídí jako prasata.

No tak tohle je pravda jen tak napůl a hodně to závisí na tom, čemu řikáte řidit jako prase. František Nepil hezky klasifikoval řidiče na lemouny a ostatní, dobré řidiče /jímž je ovšem jen on sám/. Já, ač řidič prakticky teoretik /ale ten řidičák v peněžence mám!/, považuju za lemouny především pražské taxikáře /no, vlastně jakékoliv taxikáře/ a většinu italských řidičů. Neapol má však systém. Než ho pochopíte, bude Vám to chvíli trvat, ale existuje. Základní pravidla se /já vím, no...haha/ točí okolo bezpečnosti - vlastní i ostatních. Každého pustit na přechodu, mimo přechod, uhnout, zatroubit do zatáčky, na rovině, na kámoše, zastavit, přibrzdit, pokecat. Semafory jsou zde jen informativní a červená se dělí do tří kategorií: rosso antico /"stará" červená/ - je k smíchu, rosso normale - je k smíchu a rosso urgente /naléhavá červená/  - vyžaduje jakousi dávku obezřetnosti řidiče, který je povinen se před jízdou na červenou rozhlédnout. Blinkry se tady nepouživají /šetří se žarovky a baterka a tak/, klimatizace je zbytečná /to byste si nemohli dát high five z okýnka s kámošem/. Auta jsou obouchaná /no tak sem tam někdo nabere při smskování couvání patník/obrubník/zaparkované auto, no/, ale sražení chodci zde ve statistikách nefigurují a smrťáky na silnicích potkáte minimálně. A o to jde především. 

Předsudek č 3: Italové jsou mafiáni. 

K smíchu. Mafie neeksistuje. A nemluví se o ní. Takže o tom nebudeme mluvit. 

Předsudek č. 4: Italové jí jen špagety od mamči.

No občas jí i pizzu, no. Dělám si legraci. Italská kuchyně je božská a různorodá, maso, ryby, sýry /a věřte nebo ne, řizek pochází právě z těchto končin/. Poznala jsem pár Italů vegetariánů, Italů, kteří rádi poznávají cizí kuchyně a Italů, kterým nevaří pastu mamča. Jenže to je tady všechno dost složité. Zaprvé jsou tu všichni chudí jak hlodavci z kostela, za druhé ani ti bohatší nemají prakticky kde nakupovat. Ve čtvrti, ve které bydlím,  je 1 /slovy jeden/ obchod, kde mají "alternativní" potraviny /a tím myslím třeba i blbou pohanku nebo červenou čočku/, obchody se super bio farmářskými vegan raw whatever jako v Praze byste tu hledali marně. Čerstvou zeleninu tu jí málokdo /mamča říká, že je to děsně těžký a nezdravý - o tom, co všechno tady mamči říkají zase příště, protože to jsou perly, které si zaslouží bližší rozbor/ a co je nejjednodušší na vaření, když přijdete domů a než zase vyrazíte ven? No přeci to, co Vám uvaří někdo jiný. Už se tu ale pomalu učí přecházet na alternativy těstovin, na ulici se objevuje kebab a hranolkárny /bez komentáře, prasárna level trilion/, návštěva ve veganské restauraci trvala dlouho, protože jsme museli čekat na stůl a v sushi pointu je narváno. A moje spolubydlící si poručila řízek a bramborák a štrůdl a bramborový salát /doufám, že ne všechno najednou/. Takže snaha tu je. 

Napadá mě spousta dalších nesmyslů, které cizinci /Češi/ rádi prohlašují o Italech, jako že Vás chce každý jen okrást a že je tu nebezpečno. Okradou Vás jako cizince pravděpodobněji v Praze než tady /a když tady, tak s úsměvem/, od taxikářů přes zelináře až po číšníka na Staromáku, který se při vracení drobných "přepočítal". A sice tu nejsou ulice dětský koutek v McDonaldu, ale vracet se ve čtyři ráno bych se v Praze asi bála, protože tam pravděpodobně nebude lidí jako v poledne. A hlavně tady nebudou opilí. Nikdy. Ale mezi Italy žiji jen posledních 14 let. A v Neapoli momentálně tři týdny. Takže kdo ví, třeba mě ještě překvapí. 

Pac a pusu 

Martuccia 

Jak jsem výletila do Sorrenta

Dneska trochu cestovatelsky a poučně. Na jih od Neapole se táhne tzv. Costiera amalfitana /řekla bych Amalfinské pobřeží, ale zní to stejně blbě jako Tridentsko-Horní Adiže/, naprosto kouzelné místo, před kterým nějaká Francouzská riviéra bledne závistí. Celá Costiera začíná městečkem /no jako je to vesnice, co si budeme povídat/ Sorrento na /překvapivě/ Sorrentském poloostrově a končí u Salerna /a pak je zase další pobřeží, které je také velice nádherně krásné, ale bohužel si ho ještě nevšimli filmaři a britští turisté/.

To, že Sorrento leží necelých 50km od Neapole, si můžete přečíst na wikipedii, stejně jako to, že jej založili před dvěma a půl tisíci let Řekové /spojovali jste si Itálii vždycky s Římany? Jo? Tak nic, všechno je tu od Řeků, Římani jen všechno obšlehli a pak už divide et impera a po Řecích ani pes neštěkne. Na italské wikipedii se ale dočtete, že město sice založili Řekové, ale až Etruskové z něj vlastně udělali něco obyvatelného – lži a demagogie, znáte to/ a že se tu narodil Torquato Tasso. Italianistická duše mi nedovoluje nezmínit, že jsem našla onen krásný rodný dům, a je to přesně ten, kam se šílený geniální Torquato vydal oznámit sestře vlastní úmrtí, protože ho zkrátka zajímalo, jak bude reagovat. 

Circumvesuviana cum Vesuvio

Jak se do Sorrenta dostanete se na české wikipedii nedočtete, stejně jako to, kam máte zajít na zmrzlinu, takže to Vám sdělím já. Z Neapole jede přímo do Sorrenta tzv. circumvesuviana alias vlak, stojí jakousi směšnou částku a sice Vás to bude stát hodinu a půl času /hodinu cesty a 30 minut je standardní zpoždění, neuděláš nic a nemá cenu se rozčilovat/, ale ty panoramata, táto, to je něco. Tedy pokud zrovna nestojíte na jedné noze a ještě ne na vlastní a nepadá na Vás banda Britek ve středním věku /jenžto mají pohorky…a vy žabky…a Vás to tedy trochu bolí/. Circumvesuviana jaksi cirkuluje okolo Vesuvia, tudíž krása střídá nádheru a vy si ten kopec můžete prohlédnout ze všech stran. Z vlaku vystoupíte prakticky v centru a můžete se vydat vstříc místním radovánkám.

Ano ano, na začátku října na pláži...

Už jsem zmínila to, že je Sorrento oblíbenou destinací Němců, Britů, Američanů a všech těchhle kapitalistickejch vykořisťovatelů /ahoj, jsem sarkasmus/, tudíž zde mluví všichni anglicky a samozřejmě se to odráží především na cenách. Pokud se bojíte, že Vás v Neapoli okradou a znásilní a vy jim ještě ke všemu nebudete rozumět, jeďte tedy do Sorrenta, protože Vás okradou a znásilní anglicky /dělám si legraci, je tam bezpečněji než v dětským koutku/. Všechna tato přímořská města jsou vytesána ve skále/stojí na ní, tudíž pohled na moře je ááách a pláže jsou óóóch. Budete-li se chtít smočit, vypláznete 10 euro za lehátko /v sezóně 15/ a půjdete s sebou plesknout na molo, do moře polezete po schůdkách a kávu Vám donese číšník a ještě Vám k tomu zazpívá.

Zmrzlinu dělají nejlepší všude v jižní Itálii, ale tu nejlepšovatější najdete v Gelateria David, kde si můžete /za skromný poplatek asi 100 ojro/ vyzkoušet, jak se gelato vyrábí. No, a protože je hlad jen převlečená žízeň, na mě osobně čekala zmrzlina s příchutí limoncello a rozinky v rumu. Když jsme u limoncella, celá Kampánie žije tímto mokem a nejproslulejší limoncello se dělá právě v Sorrentu /nejlepší dělá teda moje mutti, ale tohle bude pro Vás dostupnější/, protože se tu všude pěstují exkluzivní citrony velké asi jako moje hlava /což není až tak relevantní, protože já si kupuju lyžařskou helmu v dětském oddělení…ale citrony jsou zkrátka velké/. Jinak je Sorrento proslavené výrobou intarzovaného nábytku /kdo byl u nás v muzeu obýváku, ví, o čem mluvím/ a šperky z korálů. A taky boty – pravá kůže, na míru, nepřeberné množství barev a vzorů, dámské, pánské, krásné a ještě krásnější – a z vlastní zkušenosti, vydrží x let.

Citróny a boty - ách

Moje nejoblíbenější místo z celého Sorrenta je ale Vallone dei Mulini /Údolí mlýnů/ - zní to tajemně jak v Karpatech, protože to taky tajemný je. V celém Sorrentu byla původně tři taková „údolí“, ve kterých se nacházely mezi sebou propojené mlýny vybudované v 17. století. O poznání později se město rozhodlo zbudovat nové náměstí a obecně uvolnit místo pro moderní zástavbu, a tak se úroveň ulic zvedla, dva z mlýnů se zastavěly a třetí zůstal opuštěný - permanentní 80% vlhkost a žádný přívod vzduchu z něj udělaly neobyvatelnou, ale nádhernou zakonzervovanou relikvii, ve které se dneska prohání jen kočky /když to udýchají/ a ptáci /když je nesežerou ty kočky/. Jinak je to prales a je to celý takový tajemný a krásný a nepřístupný turistům ani bezdomovcům.

Vallone dei Mulini

Poslední odstavec měl obsahovat upozornění o rozplývání se nad tím, co nikoho obvykle nezajímá, ale což, aspoň jste o něco vzdělanější a třeba se Vám ta rozvalina bude líbit jako mně. Postupně se tu určitě objeví mini-články o dalších dírách městečkách na Costiera Amalfitana a Vy můžete začít plánovat dovolenou. Třeba někde tady?

Pac a pusu

Martuccia 

Jak jsem vyřizovala a zařizovala

Od dob, co z mého života zmizela matematika a přepadovky z fyziky /díky, Stando!/, si prakticky nemám na co stěžovat. Sice se ještě občas budím v noci hrůzou zpocená z toho, že se moje maturita z matiky anulovala a já budu muset znovu integrovat a derivovat a kreslit zak zak grafy, zatímco zloprcek Olmeda bude stát nade mnou /no, spíš pode mnou/ a křičet na mě, že mám stejně tahák /a já nikdy nemám tahák, nikdy/. Moje hejty se tedy soustředily v posledních letech na maličkosti jako je pražská lednová břečka na semišových kozačkách a učitelky prvního stupně, které vedou děti do mekáče Na Příkopech, aby jim zadělaly na obezitu minimálně třetího stupně. 

Italská byrokracie by se téměř mohla zařadit mezi hejtu-hodné subjekty, já jsem sem však přijela s naprosto vyrovnanou myslí a rozhodnutím se nerozčilovat, a tak se do vod 1000věcí-co-mě-serou-na-Itálii pouštět nebudu. Jednak proto, že nejsem tak vtipná, jednak proto, že když už po týhle zeměkouli chodí Láďa Hruška a jeho kuřecí kůžičky, žádná jihoitalská instituce si lynč nezaslouží. Abych Vás ale nekrmila jen fotkami z pláže a zmrzlinou /jo, počkat, Vy si vlastně nedáte - tak já si dám za Vás/, smějte se se mnou /nebo mně, jak je libo/. 

Základem všeho je mít po příjezdu nějaké potvrzení toho, že EU Vám neposlala peníze na to, abyste je projedli a propili /ošatit se z nich nelze, věřte mi/, ale že to svý studium a obecně reprezentaci tý naší malý zemičky berete fakt vážně, Potvrzení o přijetí ke studium máte, potřebujete se zaregistrovat. Na webových stránkách /dá-li se tomu tak říkat, java script z roku raz dva a aktualizace jen k oslavě milénia/ dohledáte, že zahraniční oddělení otevírá v 9:00, Dorazíte v 9:30, protože už tušíte. Na dvěřích je napsáno 10:00. Již v 10:30 /!/ přichází paní, kliká cvakne a letíte Vy, neboť ona to nevyřeší a musíte za Simonem. Simone Vás za dvě minuty za registruje a dalších deset stráví tím, že hledá mapu, kterou sice nenajde, ale ujistí Vás, že všechno potřebné stejně najdete a kdyžtak se zeptáte, protože Vaše italština je jednoduše báječná. 

Dalším nezbytným cárem papíru je tzv. codice fiscale, jakási občanka, identifikační číslo na věky věků. Neptejte se mě, k čemu to je, to já nevím, ale klidně se mě zeptejte, kde to pořídíte, protože za ty dvě a půl hodiny to tam znám dokonale a dokonce jsem se stihla seznámit se členem ostrahy. V našem západním /ať si každý říká, co chce!/ světě jsou taková ta zařízení na úřadech, na kterých zmáčknete čudlík odpovídající Vašemu požadavku a ono Vám na oplátku vyplivne pořadové číslo. Takové automaty s čudlíky tady mají taky, jen je ovládá jeden malý, ale šikovný pan byrokrat a beda tomu, kdo mu sáhne na čudlík. Pěkně si vystojíte frontu, aby onen příslušný čudlík /krásné slovo, že?/ zmáčkl za Vás. Trvalo to tedy asi jen 30 minut než jsem se dostala na řadu a štěstěna stála jako vždy při mně /anebo to bylo díky mejm krásnejm modrejm vočím/, neboť za mnou se zaklapla pomyslná vrátka a patnácti lidem stojícím stále ve frontě bylo oznámeno, že si mohou přijít na briefing znova asi tak za tři hodiny. Nadávky neměly dlouhého trvání, protože bych Vám ráda připomněla, že je tu přes den asi 35 stupňů a klimatizace na dobré slovo, a mluvení vyčerpává. No a taky když má Ital siestu, Vám nepomůže ani svěcená. 

Formuláře jsem samozřejmě vyplnila špatně /při mým vzdělání, jo, na poště se pravidelně při vyplňování čtvrté zkažené složenky červenám i v podkolenní jamce/, ale paní úřednici to nevadilo a nabídla mi bonbon. Potom chvíli bojovala s italskou klávesnicí, na které marně hledala "Á" /které Italové normálně používají/, pak prohlásila, že se na to může Vy-víte-co a nabídla mi další bonbon. 

Vítězoslavně jsem se svým fiskálním kódem vyšla ven jen o pouhé dvě a půl hodiny později než jsem vešla. A to do toho nepočítám to půl hodinové hledání správného vchodu do správné budovy, která byla úplně jinde než udávala adresa. Konečně jsem se ale mohla vydat vstříc dalším administrativním dobrodružstvím, a tom zase příště /můj život je tak vzrušující!/. 

Pac a pusu

Martuccia