Němci jsou pintlich na všechno, Angličani pijou upjatě čaj s malíčkem nahoře a Francouzi mezi stávkováním sem tam rozdrobí jednu a půl bagety /přestože jí jen jednu/. Jestli o nějaké národnosti koluje větší než zdravá míra předsudků, jsou to Italové. Italů znám hodně /ještě aby ne, že jo/ a znám i hodně Němců, kteří chodí pozdě, Angličanů, kteří raději srkají kávu a Francouzů, kteří z té bagety dokážou rozdrobit jen polovinu a druhou úplně normálně zkonzumovat. Italové křičí a mají nagelovanou hlavu a žijou u maminky. To je všechno pravda. A o tom jindy. Je totiž velké množství stereotypů, které tak úplně neplatí, což jsem stihla v posledních třech týdnech věděcky dokázat.
Předsudek č. 1: Italové nosí sluneční brýle i v noci.
Omyl. Ital prakticky brýle nenosí. Nebo aspoň ne na nose, jen ležérně posazené v účesu. Ani na pláži, protože by mohl vypadat jako panda. Při řízení občas /ale to by moc neviděl na ty smsky...a na ty kouká tak 90% času, kdy řídí/. A při chůzi na ulici? Málokdy - italská konverzace se povětšinou sestává ze slov "eeeeeh" a "boooh" a divoké gestikulace, která ono "eeeeeh" i "boooh" doprovází. Gestikulovat, aniž by tomu druhému tedy zíral do očí, je prakticky nemožné a hlavně nespolečenské. Kdo tedy nosí v Itálii brýle? Já. Dílem proto, že spím tak 4 hodiny denně a tudíž vypadám jako ropucha křížená s lenochodem, dílem proto, že nejsem zvyklá se obávat, že mi slunce v půlce října vypálí rohovku.
Předsudek č. 2: Italové řídí jako prasata.
No tak tohle je pravda jen tak napůl a hodně to závisí na tom, čemu řikáte řidit jako prase. František Nepil hezky klasifikoval řidiče na lemouny a ostatní, dobré řidiče /jímž je ovšem jen on sám/. Já, ač řidič prakticky teoretik /ale ten řidičák v peněžence mám!/, považuju za lemouny především pražské taxikáře /no, vlastně jakékoliv taxikáře/ a většinu italských řidičů. Neapol má však systém. Než ho pochopíte, bude Vám to chvíli trvat, ale existuje. Základní pravidla se /já vím, no...haha/ točí okolo bezpečnosti - vlastní i ostatních. Každého pustit na přechodu, mimo přechod, uhnout, zatroubit do zatáčky, na rovině, na kámoše, zastavit, přibrzdit, pokecat. Semafory jsou zde jen informativní a červená se dělí do tří kategorií: rosso antico /"stará" červená/ - je k smíchu, rosso normale - je k smíchu a rosso urgente /naléhavá červená/ - vyžaduje jakousi dávku obezřetnosti řidiče, který je povinen se před jízdou na červenou rozhlédnout. Blinkry se tady nepouživají /šetří se žarovky a baterka a tak/, klimatizace je zbytečná /to byste si nemohli dát high five z okýnka s kámošem/. Auta jsou obouchaná /no tak sem tam někdo nabere při smskování couvání patník/obrubník/zaparkované auto, no/, ale sražení chodci zde ve statistikách nefigurují a smrťáky na silnicích potkáte minimálně. A o to jde především.
Předsudek č 3: Italové jsou mafiáni.
K smíchu. Mafie neeksistuje. A nemluví se o ní. Takže o tom nebudeme mluvit.
Předsudek č. 4: Italové jí jen špagety od mamči.
No občas jí i pizzu, no. Dělám si legraci. Italská kuchyně je božská a různorodá, maso, ryby, sýry /a věřte nebo ne, řizek pochází právě z těchto končin/. Poznala jsem pár Italů vegetariánů, Italů, kteří rádi poznávají cizí kuchyně a Italů, kterým nevaří pastu mamča. Jenže to je tady všechno dost složité. Zaprvé jsou tu všichni chudí jak hlodavci z kostela, za druhé ani ti bohatší nemají prakticky kde nakupovat. Ve čtvrti, ve které bydlím, je 1 /slovy jeden/ obchod, kde mají "alternativní" potraviny /a tím myslím třeba i blbou pohanku nebo červenou čočku/, obchody se super bio farmářskými vegan raw whatever jako v Praze byste tu hledali marně. Čerstvou zeleninu tu jí málokdo /mamča říká, že je to děsně těžký a nezdravý - o tom, co všechno tady mamči říkají zase příště, protože to jsou perly, které si zaslouží bližší rozbor/ a co je nejjednodušší na vaření, když přijdete domů a než zase vyrazíte ven? No přeci to, co Vám uvaří někdo jiný. Už se tu ale pomalu učí přecházet na alternativy těstovin, na ulici se objevuje kebab a hranolkárny /bez komentáře, prasárna level trilion/, návštěva ve veganské restauraci trvala dlouho, protože jsme museli čekat na stůl a v sushi pointu je narváno. A moje spolubydlící si poručila řízek a bramborák a štrůdl a bramborový salát /doufám, že ne všechno najednou/. Takže snaha tu je.
Napadá mě spousta dalších nesmyslů, které cizinci /Češi/ rádi prohlašují o Italech, jako že Vás chce každý jen okrást a že je tu nebezpečno. Okradou Vás jako cizince pravděpodobněji v Praze než tady /a když tady, tak s úsměvem/, od taxikářů přes zelináře až po číšníka na Staromáku, který se při vracení drobných "přepočítal". A sice tu nejsou ulice dětský koutek v McDonaldu, ale vracet se ve čtyři ráno bych se v Praze asi bála, protože tam pravděpodobně nebude lidí jako v poledne. A hlavně tady nebudou opilí. Nikdy. Ale mezi Italy žiji jen posledních 14 let. A v Neapoli momentálně tři týdny. Takže kdo ví, třeba mě ještě překvapí.
Pac a pusu
Martuccia
Žádné komentáře:
Okomentovat