úterý 23. června 2015

Jak jsem vyrazila na sever aneb EXPO 2015

Na to, abych napsala článek o svojí cestě na sever do Lombardie se necítím být dostatečně erudovaná, moje návštěva byla krátká (i když intenzivní) a tak jen stručně - je to úplně jiná Itálie. Jako byste přijeli spíš do Německa nebo Beneluxu, všude čisto, spořádano, dopravně-fungující (jako opravdu, smekám, nevídáno, neslýcháno), ticho (až nepříjemné, podezřelé), voňavo (hehe) a samozřejmě draho. Lidé nejsou tolik usměvaví a káva není tak silná, ale ulice jsou široké, nikdo netroubí, chodí se rychle a toulavé kočky najdete snad jen jako autentickou atrakci u hradu, pro Středoevropana je rozhodně stravitelnější postup k italské kultuře přes Milán než být vhozen do jámy lvové na jih. Můj hlavní cíl návštěvy byl ale kromě milánského risotta (neměla jsem) a zmrzliny (měla jsem) jiný - světová výstava EXPO 2015. A tak honem, dokud jsou zážitky autentické. Žádnou adoraci ale nečekejte...

Pavilon nula

Hlavní třída - Decumano centrale 

 O tom, že EXPO se v roce 2015 uskuteční v Miláně (a vy víte, že zrovna já si trochu historie neodpustím ani tady - čili první světová výstava průmyslu a kultury se uskutečnila už v roce 1851 a od té doby se nepravidelně a roztroušeně po celém světě sem tam Bureau of International Expositions rozhodně uspořádat další; vedlejšími produkty opulentních exhibicí jsou třeba Eiffelova věž v Paříži nebo Atomium v Bruselu, které nebyly po ukončení výstav demontovány) bylo rozhodnuto v Paříži už v roce 2008, kdy to Izmír s Milánem /ne, to nejsou ti dva přistěhovalci od vedle/ prohrál jen tak tak. Pomiňme fakt, že v Miláně už světová výstava jednou byla a že by si mohl pomalu někdo všimnout, že v té zemi ve tvaru kozačky jsou i jiná města. Dejte Italovi sedm let na vybudování kolosu a nestihne to. Dejte to do rukou Švýcarům /to jsou ti Italové na severu, co se tváří, že mají pořád špatnou náladu, ale oni narozdíl od Italů mají přesné hodinky a peníze navrch/ a stihnou to s rezervou. Duo Herzog & de Meuron /autoři pekingského olympijského hnízda/ vybudovalo na severozápad od Milána komplex na více než jednom milionu kilometrů čtverečních, obehnali ho umělým kanálkem a hry mohly započít.


Kolumbijský pavilon

Čínský pavilon

Symbol EXPO - Strom života


Osobně bych se na výstavu asi jen tak podívat nejela, kdyby nebyly ve hře dva faktory - už jsem tak jako tak v Itálii /o tom, že z Prahy je to do Milána prakticky rychlejší než z Neapole mluvit tentokrát nebudeme/ a univerzita, na které studuji, je zapojena do programu EXPO a lístky tak vyjdou na směšných 10 euro /moji známí mé peripetie s jejich získáváním znají, takže to zkrátíme na heslo "Nikdy nevěř Italovi, když ti řekne, že lístek budeš mít v ruce do měsíce"/. Pro normální smrtelníky jsou lístky za necelých 40, pro smrtelníky studující za 33 a pokud budete chtít nasávat světovou atmosféru dva dny následující po sobě, vypláznete za to skoro 70 euro. A upozorňuji, že tady útraty nekončí, lístek z centra Milána tam a zpět necelých 5 a počítejte s jakousi útratou, pokud tedy nechcete sušit ústa. Nutno ovšem dodat, že spojení do areálu je vynikající, při vstupu /vstupenky kupujte předem online nebo...Vás čekají krušné časy/ projdete detektorem kovů i s kontrolou tekutin - lahvemi se vybavte, vodu nechte doma - otázka pití je řešena geniálně, po celém areálu jsou na každém kroku automaty s perlivou/neperlivou vodou zdarma k doplnění.

Vietnamský pavilon

Indonéský pavilon

Brazilský pavilon - prohlídka neprobíhá na úrovni země, chodí se po sítích

Po vstupu do areálu EXPO Vás čeká vcelku odzbrojující pohled, působivý "Pavilon Nula" a "Decumano centrale" - hlavní třída, kterou budete následovat celý den, po jejích stranách se nacházejí jednotlivé pavilony, a to nejen ty věnované zemím, ale i ty věnované /převážně italským/ gigantům v oblasti průmyslu a obchodu. Hodnocení toho, jak moc je vhodné, aby mezi prezentací Laosu a Maroka sídlila honosná budova Impresa Sanpaolo nebo Enel nechám na každém z Vás.

Tématem EXPO 2015 je "Feeding the planet, energy for life", čili "Uživit planetu, energie pro život". Každá se zemí pojala tuto myšlenku po svém, sama za sebe mám takový dojem, že země Evropy jej uchopily futuristicky a hledáním řešení, ostatní země pak spíše prezentují vlastní kulturu pěstování potravin - upřímně řečeno, nemůžete chtít po zemích téměř rozvojových, aby závratně přispěly do vínku řešením světového hladu, pokud je jejich zemědělství závislé především na meteorologických podmínkách a pomoci OSN v daném roce. I přesto ale jejich pavilony považuji za to nejzajímavější, co jsme shlédli - ochutnávky kávových zrn z Ghany a Sierra Leone, koření z Etiopie a pohled na kakaové boby z Pobřeží Slonoviny /samotný produkt zprostředkoval pavilon Lindt, díky za bonbón!/ je něco, co se Vám nepoštěstí každý den. 


Čínský pavilon

Korejský pavilon

Ománský pavilon

Země v areálu poprvé nejsou řazeny geograficky, ale podle plodin, které produkují. Alespoň takto to prezentují oficiální stránky EXPO. Tzv. "clusters" /"chumly", chcete-li překlad/ jsou spíše zastřešující pavilony právě pro země zmíněné výše, které samy o sobě nemají velké pavilony, a tak se prezentují svým způsobem hromadně pod "rýží", "kávou", "kakaem a čokoládou", "ovocem a zeleninou", "luštěninami", "kořením", středozemními potravinami", "ostrovními a mořskými potravinami" a "pouštní oblastí". Je nad slunce jasné, že v žádném z těchto "clusters" nenajdete ani Čechy, ani Slováky a už vůbec ne Američany nebo Belgičany. Ale myšlenka je to hezká, zajímavá, jen možná trochu zbytečně zobecňující. 

Rýžové "pole"

Katarský pavilon

Pavilon Turkmenistánu 

A teď už konkrétně. Dostat se za jeden den do všech pavilonů je úkol nesplnitelný. Na internetu dohledáte TOP5/TOP10/TOPbambilion nejlepších pavilonů - a stejně se do nich nedostanete, protože všichni chtějí do těch TOP samozřejmě a fronty jsou nekonečné. Pokud Vás nebaví ve frontách stát podobně jako mě, vyrazíte vstříc novým nevídaným zážitkům do pavilonu Turkmenistánu nebo Ománu a Brazílii se SAE si necháte ujít. I tak se nám ale podařilo navštívit několik zemí - Čínu, Koreu, Malajsii, Kolumbii, Indonésii, Írán, Maďarsko...Každý z pavilonů pojal myšlenku nakrmení planety po svém. Korea a tak apeluje na obezitu a uchovávání potravin, Turkmenistán to neřeší a prezentuje vlastní ropná pole, Čína jede na tradiční vlně "naše zemědělství je staré a čím dál tím lepší" a americký pavilon jako by se celý tak trochu minul cílovou skupinou, neboť nabádá (přiznejme si, že z větší části evropské) návštěvníky k zanechání stravovacích návyků z polotovarů a fast foodů a obrátí se na víru farmářů, čerstvých potravin a všeho, co v Evropě jede ve velkém a směrem na východ do pochopili už dávno. Vliv Michelle Obamové je patrný na každém kroku /vždyť také sama před několika dny výstavu posvětila/ a je to určitě dobře - jen, jak říkám, neprezentují řešení světového hladu, ale amerického špatného životního stylu, každý tak musí začít u sebe. 

Americký pavilon

A ještě jednou Turkmenistán - řešením světového hladu mohou být i tyčinky do uší, proč ne...Využití bavlny je široké. 
Nemůžu si odpustit kritiku českého pavilonu, nejde to. Autoři projektu, Ondřej Chybík a Michal Krištof, měli jednoznačně dobrou myšlenku, ne že ne. Český pavilon je zkonstruovaný z modulárních kontejnerů, rozložitelný a znovu použitelný, myšlenku ekologie a udržitelného rozvoje tedy splňuje na jedničku. Není nijak honosný, dobře, ne každý si potrpí na pompéznost. Ale kdyby se ona nehonosnost navenek vyvážila alespoň prezentací vnitřní, neřeknu ani popel, bohužel, zklamání. Popisky u exponátů prakticky chybí, můžete si je dohledat za použití moderních technologií. Z české kultury prezentujeme sklo (dobrá), marionety (dobrá) a Dalimilovu kroniku (dobrá). Jinak ale pavilon zeje prázdnotou. Oceňuji nápad "laboratoře ticha", jakési oázy, maličké zahrady, která ukazuje "buněčnou úroveň lesního biotopu" - jako snad jediný pavilon obsahuje interiér živé rostliny, na rozdíl například od Malajského pavilonu, který láká na "deštný prales" a najdete jen spoustu umělých kytek. Abych ale jenom nekritizovala, Češi měli zase jednou geniální nápad - pivo a relax. Český pavilon má jednu opravdu nepřekonatelnou atrakci a tou je bazén, menší brouzdaliště obklopené lehátky a na dosah ruky stánek s čepovanou Plzní (za 4-6 euro, kdyby někdo měl potřebu být informován). V parném létě bude bazén narván k prasknutí, o tom nepochybuji. Oficiální zdroj uvádí, že jde o "českou snahu vynahradit si moře" a zároveň pak bazénem prezentujeme vlastní tradici lázeňství. Uprostřed bazénu najdete velkou sochu - napůl pták, napůl automobil - která symbolizuje spojení přírody a technologie /a zároveň filtruje vodu do bazénu/. Upřímně řečeno, Slováci se k nám ve vlastním pavilonu hlásili víc než Češi a musím objektivně uznat, že to celkově pojali lépe. 

Bazén bude po skončení EXPO instalován na pražské náplavce...

Tančící Spejblové mě osobně potěšili ze všeho nejvíce (:

Futuristická instalace, meníčko po Česku, buchty a nefunkční interaktivní součást výstavy
Co se týče jídla, prakticky v každém z pavilonů je možné okusit tradiční kuchyň, přesto ale doporučuji všem škrtům vybavit se vlastní svačinou, pokud nechcete nechat v komplexu 100 euro na osobu za den. Ceny jsou na naše poměry vysoké, porce degustační. Pro představu, ochutnávka malajských mini-špízů nás vyšla na 6 euro, etiopská degustace pak na 14. Svíčkovou pořídíte za 15, tajine za deset. Hranolky v belgickém pavilonu ovšem za 4 eura jako ve vlasti, takže pokud Vás neláká exotika. směle do toho. Vyzdvihnout prostě MUSÍM argentinský pavilon, který, byť prakticky nic neprezentuje, láká lidi na to, co chtějí - kulturu, zábavu, alkohol a jídlo. Talíře přetékají argentinským hovězím, víno teče proudem /do sklenic, žádné kelímky/ a vystoupení hudebně taneční skupiny El Choque Urbano je pro mě jednoznačně největším zážitkem z celého EXPO /pokud se vydáte na výstavu, dohledejte si určitě čas, ve kterém ten den proběhne představení, něco takového jste totiž pravděpodobně ještě neviděli/. A nesmím zapomenout na ruský pavilon - jako jediný, kromě Lindt, nabízí degustaci zdarma. A vodka Beluga je svým způsobem autentický zážitek.


Argentiské tango v podání El Choque Urbano

Jinak nepiju...

...pouze výbornou brazilskou kávu!

Závěrečným výdajem na EXPO 2015 pro nás byly lístky na vystoupení Cirque du Soleil. Nebudu Vám lhát, je to drahé. Ale rozhodně to za vidění stojí, i kdyby to bylo ještě dražší. Ve chvíli, kdy na pódiu akrobati předvádí něco, čeho byste ani nevěřili, že je lidské tělo schopné jdou všechny peníze stranou. Ale vybavte se sprejem proti komárům, otevřená scéna Open Air Theatre a všudypřítomná říčka obklopující areál výstaviště jsou za soumraku pré pro krvelačné bestie. 


Představení s názvem "Allavita" trvá asi hodinu a podílejí se na něm desítky umělců


Před závěrem trochu prakticky: pokud se chystáte do Milana na více než den, doporučuji hledat ubytování přes couchsurfing či airbnb. Hostely jsou plné a v hotelech se nedoplatíte. Doprava, jak už jsem užasle konstatovala, je skvělá kamkoliv i mimo centrum, kvůli EXPO je i posílená večerní a noční doprava. 

Noční pohled na maskoty EXPO - sochy inspirované Arcimboldovými obrazy jsou složené z potravin 
A abych to nějak rámcově zakončila, vidět EXPO je rozhodně zážitek. Nejsem si jistá, jestli stojí za oněch čtyřicet euro, ale pokud Vám v kapse cinkají přebytečné krejcary, proč ne - ne, že by člověk takovou věc viděl každý den. Celková myšlenka je dobrá, realizace má svá slabá místa a jedním z nich je pro mě jednoznačně paradox toho, kolik tahle šaškárna /a to nemyslím nijak pejorativně, ale je to zkrátka jedno velké představení pro lid/ stála jednotlivé země, kolik stála takovou zemi, jako je Itálie, která, co si budeme nalhávat, na tom není zrovna blaze a měla by sakra přemýšlet, kam své peníze investuje. Nevěřím tomu, že EXPO přiláká takové množství turistů, že se to Itálii celé vrátí, a když už, pak na sever, kde je tak jako tak peněz více než na jihu, kde jsou nejvíc potřeba. Dokonalou ukázkou pokrytectví západního světa pak pro mě byl pohled na pavilon věnovaný pomoci dětským obětem hladu, ve kterém se trousilo pár návštěvníků - kteří okamžitě po shlédnutí srdcervoucích obrázků zamířili do nekonečné fronty na belgické pivo a hranolky. Inu, každá mince má dvě strany, snad EXPO přinese řešení světových problémů. A pokud ne, snad Vám alespoň přinese nezapomenutelnou zkušenost. 

Alespoň jeden pohled na Milán...


Pac a pusu

Martuccia 


pondělí 8. června 2015

Jak jsem vařila Riso venere con zucchine e gamberi

Potvory z moře vytažený nejsou moje největší láska, přiznávám. Nemám k tomu odpor, chobotnice mi nevadí proto, že by na mě koukala, ani proto, že má víc nohou než já. Chuťově si neužívám ani mušle, ani všechny ty mořské živočichy, které jsme si ukázali, když jsem vařila caciucco. V čele mých oblíbených potravin na světě je stejně pořád čokoláda. 



Co ale opravdu můžu, jsou kalamáry, ryby a krevety - obzvlášť proto, že si je koupím pod barákem na trhu za pakatel, ráno nalovené. Pokud jste v České kotlině, doporučuji vyrazit někam směr chlazené potvory /třeba do makra/, mražené prostě nikdy nebudou mít takovou chuť, jakou mají mít. A když už ty dlouhonohé krásky seženete, můžete se inspirovat jednou z nejjednodušších příprav, které existují a kterou se Vám pokusím zprostředkovat. 


Výbornou přílohou ke krevetám je nic. Nebo chleba /bílý a čerstvý/. Těstoviny s rajčaty. Anebo rýže - já se zamilovala do italské rýže venere. Jde o neloupanou černou celozrnnou rýži, pěstuje se v Piemontu a má zvláštní chuť, trochu jako ořechy a čerstvě upečené pečivo. Sehnat se dá na internetu, ale viděla jsem jí v Čechách i ve větších supermarketech či obchodech s italskými potravinami od profláklé značky s kohoutem - Gallo. Stojí trochu víc, ale z toho se nestřílí, krevety si zaslouží vybranou společnosti. 

Syrová rýže venere

Potřebovat budete:
  • 150g rýže venere
  • 1 malou cuketu 
  • 1 stroužek česneku 
  • 2 lžíce olivového oleje 
  • krevety /množství je na Vás, ale z půl kila nevyloupaných krevet se nají obvykle tři osoby/
  • 1 stroužek česneku 
  • bílé víno /záleží na množství krevet, na ono půl kilo počítejte 2dcl/
  • olivový olej 
  • petržel
Začneme rýží, protože se chudák bude vařit dlouho. Dáme vařit osolenou vodu jako na těstoviny, do které, až dosáhne bodu varu, nasypeme rýži - vaříme cca 20 minut, zcedíme. Na olivovém oleji osmahneme česnek - vyjmeme a zahodíme. Na česnekovém oleji opečeme na půl kolečka nakrájenou cuketu /kolečka tenká, cca půl centrimetrová/. Smícháme zcezenou rýži a opečené cukety, osolíme, opepříme a necháme zatím stranou. 


Seznamováci briefing s krevetami

 Krevet se v žádném případě nebojte. Opět vzdejte poctu česnekovému oleji, na který /a pozor, musí být opravdu rozpálený/ vyklopte krevety /ty, jsou-li čerstvé, neomývejte, přišli byste o základ chutě/ a opečte zprudka z obou stran /tím Vám jemně naznačuji, že byste je neměli zapomenout otočit/, celý proces trvá opravdu chvilku, krevetám stačí minuta z každé strany. Rozpálené krevety pak jen zalijte vínem, ze kterého nechte odpařit alkohol /asi další minutu/ a nakonec zasypte čerstvou nasekanou petrželí. Zakryjte poklicí a nechte asi tři minuty dojít. A hotovo. 



Nezapomeňte je před konzumací vyloupat...
Servírujte rýži s cuketou, na kterou pokladete krevety - nemíchejte dohromady, černá rýže je potvora a obarví všechno, co se k ní dostane do příliš intimního kontaktu. Krevety nakonec ještě zakápněte citronem, ale není to nutnost. Dobrou chuť!

Pac a pusu

Martuccia