Jak jsem pekla panettone

Jelikož má Wizzair naprosto báječnou zákaznickou politiku, přijela jsem do Čech s lehkou /asi 15kg/ kabelkou, do které jsem narvala vše, co šlo a ještě něco navíc. Vešel se tam notebook, tablet, všechny nabíječky světa, nějaký ten hadřík, který jsem si nemohla odpustit, dárky a učení /zbytečně/. Bohužel se tam nevešla ta nejvánočnější věc, o které už jsem mluvila, chudák panettone. Nezbývalo tedy než upéct ho doma /protože ty nekřesťanské peníze za něj prostě v naší kotlině nedám, v Neapoli totiž stojí 2, maximálně 3 eura, tady je asi se speciální vánoční přirážkou +200%/. Hledala jsem recepty, v knihách, na internetech, mezi známými italskými gastronomy, které mám to štěstí znát. Jeden mi řekl, že pokud se mi to povede napoprvé, zavolá CNN a požádá mě o ruku. Trochu mě to vyděsilo, ale opravdu jen trochu, protože nejsem žádný béčko. Zvládla jsem maturitu z matematiky, mě jen tak něco neskolí. Výzva přijata.

Panettone je, jak už jsem řekla, něco jako vánočka /dávám si přes prsty/ a trochu jako bábovka /dávám si znovu přes prsty/. Wiki tomu říká „italský sladký chléb“ /dala bych jí přes prsty/. Zkrátka je to panettone, je to nepopsatelně lehké, rozplývající se sladké nadýchané voňavé NĚCO, co pochází z italského Milána a konzumuje se především na Vánoce. Někdy na začátku 20. století dva milánští pekaři upatlali kynuté cosi, co o pár let zakladatel značky Motta /jedna z nejznámějších vyrábějící panettone a jiné sladkosti dodnes – patří tedy již pod značku Bauli, ty velké růžové krabice, které jste určitě už někdy v životě potkali/ dovedl k dokonalosti. 

Jde o finančně velmi nenáročnou záležitost, protože těsto zněkolikanásobí svůj objem, takže ingrediencí je potřeba vcelku málo. Tady ovšem veškerá nenáročnost končí. Je to nefalšované peklo, vysoká cukrářská a říkala jsem si, že jestli se mi to povede, pustím se konečně do výroby makronek. To blbé kynuté těsto „jako na vánočku“ bude váš nejlepší kámoš na zhruba 20 hodin, kdy mu budete číst pohádky a zpívat koledy, aby i napočtvrté vykynulo – ano, kyne čtyřikrát. A stejně se může stát, že po těch 20 hodinách hodíte Huberta /tak se jmenuje můj panettone, vytvořili jsme si spolu hodně blízký vztah/ do trouby a on udělá „puff“ a nazdar. Anebo ho z té trouby vyndáte a on stejně udělá „puff“, jen tak. Čili se obrňte trpělivostí, nastavte správnou teplotu v jedné místnosti, kde zůstane konstantní – žádný průvan, žádné otevírání oken, nic takového, choďte kolem kvasu po špičkách, nekřičte, nebouchejte dveřmi. A vezměte si jednodenní dovolenou /dvoudenní v případě, že předpokládáte, že se Hubi a jeho kmoši povedou a vy budete celý následující den tančit oslavný tanec/. Panettone je prý jediný kulinářský počin, který je lepší koupit než péct doma. No, uvidíte sami.

Potřebovat budete:

• 1 lžíci teplého mléka 
• 30g čerstvého droždí 
• 480g hladké mouky /čím hladší, tím lepší/
• 140g rozinek 
• 135g + 1 lžíci pískového cukru 
• 5g soli 
• 2 žloutky 
• 120g + 30g másla 
• strouhanou kůru z 1 citronu 
• 60g kandované kůry z citrusů 
• teplou vodu dle potřeby

…a ještě budete potřebovat teplé místo – ideálně aktivní funkční topení – a spoustu /a tím myslím opravdu mraky/ trpělivosti

Droždí rozdrobte v mléce, zasypte lžičkou cukru a nechte 10 minut vzejít/vzcházet/whatever na teplém místě. Přisypte 100g mouky a přidejte po lžících teplou vodu dle potřeby/vychází to na cca 4-5 lžic, záleží na tom, jak máte velké lžíce a pevnou ruku/, vypracujte hladké těsto, které upatláte v kouli. Ta své místo nalezne v čisté míse, na její povrch vykrojte kříž /za prvé aby stál Bůh při Vás, zadruhé aby to usnadnilo kynutí/, zakryjte mísu potravinovou folií a nechte cca 10 hodin kynout /ideálně přes noc, ne, že nebudete moci dospat!/.

Ve druhé fázi přidejte 100g mouky a opět cca 5 lžic teplé vody /vždy dle potřeby, těsto se nesmí lepit a zároveň musí být hladké, zhruba jako listové těsto/, opět do mísy, opět zakrýt a 3 hodiny kynutí. Třetí fáze je úplně stejná jako ta druhá, čili zase 100g mouky a zase vodu /tady už bude potřeba asi 6 lžic, těsto roste/. Pracujte s těstem /v této fázi už ho pravděpodobně pojmenujete, protože jste si blízcí/ opatrně, aby Vám nespadlo, ale nebojte se ho pořádně propracovat, ať se vždy ingredience spojí. Následuje třetí kynutí – 3 hodiny.

V těchto třech hodinách v cca 50ml vody rozmíchejte 135g cukru a 5g soli, svařte na mírném ohni, dokud se nerozpustí úplně a odstavte, nechte zchladnout – míchat, jinak vám to ztuhne na turecký med. Do teplé směsi /ale ne horké, nebo se zdrcnou!/ vražte dva žloutky a vymíchejte do pěny a do studena. Doporučuji následně udržovat na radiátoru, aby směs neztuhla. Také si nezapomeňte vyrobit krunýř z pečícího papíru - pokud nemáte speciální papírovou jednorázovou formu /viz dále/. Vystřihněte kolečko a pokud jste měli z výtvarky lépe než za pět, jistě zvládnete pochopit, jak ho spolu s obvodovým papírem nastrkáte do formy. Zároveň si v té kratičké tříhodinové kynoucí pauze spařte rozinky/cca 20 minut/, které pak sceďte a vysypte na papírovou /či normální, pokud jste eko friendly/ utěrku vyschnout. Nakonec je promíchejte s kandovaným ovocem a asi lžící hladké mouky, aby se směs obalila. 

Umělecké papírové dílo a cukrovo-žloutková směs

Tady alert, odklonění se od klasického receptu. Martuccia nenávidí kandované ovoce. Ale k smrti, nepřátelství od mala. Tedy zaměnila kandovanou kůru za sušené brusinky. Pokud nenávidíte kůru tak moc jako já, udělejte to taky, recept ale ztrácí na autenticitě a upřímně řečeno – chybí to v té konečné vůni. Takže to nedělejte. Pokud nemusíte.

Těsto po posledním kynutí odkryjte a máte-li robota, přišla jeho chvíle. Moje snaha vzít to ručně stručně nevyšla, po deseti minutách jsem to vzdala a předala odborníkovi z firmy Bosch. Pokud robota s hákem nemáte, budete si muset poradit ručně. Pak ale doporučuju obrovskou mísu, velkou měchačku a v záloze silného náhradníka, který Vám pomůže, až padnete. Ke kvasu tedy přidejde postupně zbylých 180g mouky, rozpuštěné /ale studené!/ máslo / 120g/, směs z cukru a vajec a citronovou čerstvou kůru. Těsto bude ze začátku jeden velký lepivý blivajz, ale postupně se vypracuje v hladkou jednolitou hmotu /koukala jsem, jak to robot dělá, je dobrej…/. V tu chvíli můžete přidat rozinky a míchat asi jen minutu, aby se těsto neobarvilo. Nakonec přijdou stejně na řadu ruce, takže na pomoučený vál vysypte těsto z mísy a naposledy překládáním tam a zpátky zpracujte.

Miluj své panettone <3

Z těsta uplácejte kouli, kterou vhodíte do připravené formy. Ta by měla být vysoká a vsadím se vámi celkem o cokoliv, že jí doma nemáte. Improvizace má mnoho podob, v mém případě se skládala z vyššího hrnce a pečícího papíru. Můžete si ale koupit originál formu na panettone, nebo se prodávají jednorázové ohnivzdorné papírové formičky, takže pokud se rozhodnete panettone péct, objednejte je s předstihem /ne jako já, v čase vánočním, pošty nestíhají a potřeba péct je ukrutná/.

Koule bude ve formě kynout další 3 hodiny. Respektive by měla. Já už ztrácela nervy i trpělivost /málo svařeného vína pravděpodobně/, a tak jsem těsto strčila do vyhřáté trouby cca na hodinu, kdy těsto vykynulo asi 2cm pod okraj. V tu chvíli ho můžete vyndat, vykrojit poslední kříž a následuje poslední pomazání – 30g másla rozkrájejte a poklaďte jím povrch veledíla.

Panettone se peče asi 10 minut na 180° a pak se teplota sníží na 160° a peče se ještě cca 30-40 minut. Nepíchejte do něj, nebo vykrvácí, zlatohnědou barvu, předpokládám, poznáte. V troubě bude dělat buchtě /fuj/ společnost miska s vodou, aby se udržovala vlhkost. Po vyjmutí z trouby zábava nekončí, panettone musí chladnout tak, aby rozinky a ovoce neklesli dolů, takže oficiálně hlavou dolů, v domácích podmínkách doporučuju tríček se srolovanými ručníky a postupné otáčení bokem /asi 4x během hodiny, pak už bude asi jedenáct večer a vy můžete jít spát a nechat ho zcela vychladnout, nezapomeňte zbavit panettone formy, v pečícím papíru ho nechte/. 

Ráno můžete zakrojit a radovat se z vlastní nebetyčné nadprůměrnosti.Gratuluji, jste nadčlověk, upekli jste panettone. 

Dobrou chuť a krásné prožití svátků!

Martuccia

P.S. Jak si tak po sobě čtu ten recept, je plný zášti ke kynutí a mohl by dokonce snad někoho odradit svou složitostí. A tak nakonec dodávám - nelekejte se. Vypadá to složitě, ale rozhodně nevaříte lektvar a nemusíte míchat třikrát doprava a čtyřikrát doleva. Náročnost je hlavně časová, jinak na tom není nic složitého. Zvládla jsem to já /a napoprvé/, zvládnete to taky! 

Jak jsem byla pořád celá ve Vánocích

Jsem tam pořád, úplně celá ve Vánocích, viděla jsem totiž Staroměstské náměstí a stromeček a měla jsem hnusný trdlo /to není vůbec žádný sladký/ a ještě hnusnější svařák za 50,-. A zpívám si „Veselme se“ a mutti napekla epesní cukroví i bez mého přispění a v Lidlu mají glühwein za 29,90,-, takže je to všechno šťastné a veselé. Moje spolubydlící mě ale denně bombarduje nostalgickými zprávami o tom, co se děje v Neapoli a že je škoda, že to nevidím, takže psychicky jsem tak trochu na jihu. A nemůžu se s Vámi nepodělit o další jižanské vánoční tradice.

Historku o tom, jak 5. prosince ve Středoevropě chodí Mikuláš, Čert a Anděl, jsem podala své spolubydlící v živých barvách s obrazovým doprovodem „Krampuslauf“, který probíhá v Rakousku a za přitakávání německého a polského erasmáckého obyvatelstva. Tvářila se nedůvěřivě, trochu zděšeně a při slovech „…a neposlušné děti strčí do pytle a odnesou“ vypadala, že mě vystěhuje. Těším se na historky o velikonočních zvycích /<ďábelský smích>/. Italové Mikuláše neslaví, respektive ne tak, jak ho známe my, Erbenem a bratry Grimmovými prolezlí, lehkým sadismem a černým humorem odkojení Středoevropané. To ale neznamená, že by byli jakkoliv ochuzeni o možnost rozdávat dárky, jen tak činí o měsíc později, 6. ledna na svátek Epifanie. Hodná čarodějnice /nuda/ létá na koštěti /nuda/komínem do domů a v punčochách nechává dětem buď dárky /žádné oříšky, kubánské pomeranče a jinou racionální stravu , prostě dárky!/, anebo uhlí, což nemá takové kouzlo jako u nás, neb Italové topí jen a pouze plynem. Befana podle pověsti hledala Ježíška v Betlémě, aby ho obdarovala, ale pravděpodobně proto, že to byla Italka, nenašla nic a hledá dodnes. Befana je také ten důvod, proč Italové absolutně zbožňují /pro mě nepochopitelný/ suvenýr čarodějnice, který si pravidelně vozí z Prahy a rozplývají se nad tím, jak je super, že jsou si naše kultury tak blízké.

Zdroj: Befana

Štědrý den je také ve znamení dárků, které nenosí ani Ježíšek, ani jeho starší verze Děda Mráz /fuj pane Zápotocký, fuj…/, ale italská podoba Santy Clause /teď by mě pravděpodobně exkomunikovali, ale je to tak/, Babbo Natale, čili Taťka Vánoce. Tradiční zasednutí ke stolu /ano, opět jsme u jídla/ proběhne v Itálii buď 24. prosince večer /“Vigilia di Natale“ je Štědrý den/, anebo 25. prosince v době oběda /a slavnostní oběd v Itálii znamená, že začne ve dvě a pokračuje zhruba do osmi/. Tak jako tak  se sejde celá rodina,  všichni diskutují a drobí a tak. Podávané dobroty se liší podle regionu, na jihu je to samozřejmě nejlepší, obecně se ale vyhýbají stolovníci masu a konzumují se ryby /protože ryba není maso…italská křesťanská logika/. Konkrétně v Neapoli byste našli na menu následující bomby: smaženou tresku, spaghetti alle vongole /se slávkami/, další smažené dobroty všech druhů a barev /středomořská kuchyně je taaak zdravá!/, pečenou rybu dle vlastního uvážení /má spolubydlící doporučuje oratu alias pražmu/ a nesmí chybět vánoční úhoř. K tomu všemu se cpou brokolicí a salátem z květáku a ančoviček /neptejte se, fakt ne/. Takto konzumují minimálně do půlnoci, kdy přijde vrchol všeho. V posledním článku jsem mluvila o betlémech, které má doma prakticky každá rodina. Přesně o půlnoci se pak „narodí Ježíšek“ – nejmladší člen rodiny do jesliček umístí figurku „bambino Gesù“ /to doma dodržujeme/ a rodina si zazpívá /to doma nedodržujeme/, následně se odebere na půlnoční mši /to teda taky nedodržujeme ani omylem/. Dárky se tradičně rozbalují druhý den ráno, stejně jako v jů es ej a tak, ale kdo by čekal – čili podobně jako u nás se naděluje v mnoha domácnostech už během večeře.

Vánoční stromek v Salernu 

Náš osobní domácí betlém 

Závěrečným bodem celé opulentní hostiny, ať už večerní či odpolední, je „dolce“, neboli dezert. A tady přichází celá legrace. Panettone nebo pandoro jsou klasika, jde o jakousi „buchtu“ vzdáááááleně podobnou naší vánočce, tvarově vzdáááleně připomínající bábovku a jinak je to úplně jiné. Říkejte si tomu, jak chcete, já tomu říkám "nebe na zemi", obzvlášť ve chvíli, kdy nejde ani trochu o tradiční formu ale o prasárnu vylepšenou pro italské žrouty, čili čokoláda, puding, vanilkový krém s rumem, citronový krém a tak dále.

Ráj na zemi

To bylo doma radosti! 

Vánoce jsou v Itálii pravděpodobně nejdůležitějším svátkem společně s Velikonocemi, všichni je hodně prožívají a chystají se na ně, ale stejně to celé probíhá trochu jinak než u nás. Na jihu se nikdo nestresuje, vánoční shon tedy neprobíhá, na všechno je času dost. Nikdo není nevrlý a vyhnete se takovému tomu vánočnímu klišé, kdy všude jedou americké koledy na plné pecky a lidi pořádají závody, kdo toho víc a rychleji nakoupí. Dárky jsou spíše symbolické a dávají se hlavně dětem, jde o svátek rodiny, která se sejde, občas pohádá, hodně křičí a hodně jí. Vánoce na jihu jsou tak nějak klidnější. Nejsou tak poetické jako ty naše, Ladovské, ale mají své kouzlo.

A tak i já Vám přeji kouzelné Vánoce.

Pac a pusu

Martuccia

Jak jsem byla úplně celá ve Vánocích

Tak a je to tady. Už jsem ÚPLNĚ CELÁ VE VÁNOCÍCH! Sice budou za strašně dlouhou dobu, asi za deset dní, ale já už jsem stejně strašně trop na nervy, stejně jako Helenka.

Bohužel nemůžu v Neapoli jíst sníh /sice není vůbec žádnej sladkej, ale tady jaksi není vůbec žádnej a tečka/, tak si ve volných chvílích mohu dopřát jeden /no v nejhorším případě dva/ perníčky, které jsme se spolubydlící Luciou napekly. Probíhalo to asi takto:

Martuccia - „Já MILUJU Vánoce, co ty, těšíš se?“

Lucinuccia - „Hmmm“

Martuccia - „Zdobit stromeček a tak a ozdoby a svíčky a jmelí a my pečeme u nás cukroví a posloucháme vánoční písničky a je to super a tak!“

Lucinuccia - „Hmmm“

Martuccia – „Co kdybychom zkusily péct cukroví tady? A pustíme si koledy a ozdobíme ten cykas na terase?“

Lucinuccia – „Hmmm“

Martuccia – „Tak jo, tak v sobotu!“

Sloni jménem "Fuffi"

Manufakturující Lucia! 

Výslednou kreaci bylo nutno zasypat cukrem, neb barva byla příliš opálená...

A jako nechci se chvástat, ale ve vytváření vánoční nálady jsem mistr. V IKEA jsem koupila těsta na perníčky /protože kdo by se s tím patlal, když to stojí 2,30/, červenou pentli, udělala playlist obsahující hitovky, ze kterých se většině lidí dělá v nákupních centrech mdlo, a už jsem byla trochu ve Vánocích.  A Lucia taky. V první fázi sice řekla, že se na nějaký perníčky může vykašlat, ale hned jak jsem uvařila litr svařáku, byla povolnější a válela těsto o sto šest. Vykrájela asi stopadesát malých slonů a čtyři hrochy – typické vánoční motivy a už byla taky ve Vánocích. Ozdobily jsme místo cykasu cesmínu, kterou jsem koupila /a byla na ní šnek a to jí rozněžnilo natolik, že se rozhodla ho nezabít a dovolila mi ho odnést na onen slavný cykas/, popíjely jsme vino caldo, jedly teplé perníčky /a v případě Lucii i syrové perníčkové těsto, tímto děkujeme IKEE, že neobsahovalo žádné koňské maso/ a zpívaly. Dostala jsem ji do tak vánoční nálady, že řekla, že sice stromeček zdobit nehodlá, ale ta cesmína je fajn a boží. A že se těší na Vánoce, čili moje mise byla úspěšná.

Cesmína (bez šneka)

Osobní home-made variace na adventní věnec "co dům dal"

Ač to tak z této autentické vánoční historky nevypadá, Vánoce jsou v Itálii velká věc. Jednak je to velmi křesťanská věřící kostelní země a jednak se o Vánocích hodně jí a schází se rodina a dávají se dárky, takže pro Italy ráj na zemi. Svátky tady začínají neoficiálně 8. prosince na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie /tady bych se pozastavila a vysvětlila to ráda Vám všem, kteří jsou stejní neznabozi jako já – to neposkvrněné početí Ježíška mi časově jaksi nesedělo, přeci jen za 3 týdny by byl lehce nedonošený, a tak jsem se dopátrala, že jde o početí samotné svaté rodičky, čili mají ta neposkvrněná početí v rodině/. V tento den se vztyčuje hlavní strom na nejdůležitějším náměstí /což je asi tak každé druhé/ a všichni začínají být mírní a klidní, protože sluníčko svítí a 15 stupňů je permanentně.

Via San Gregorio Armeno 

Adventní neděle se tady neslaví a svíčky se nezapalují, věnce tady nefrčí. Zato frčí betlémy. Výroba „Presepe Napoletano“ je tradiční řemeslo, které se za poslední dobu možná trochu zmodernizovalo, ale nic typičtěji vánočního asi široko daleko nenajdete. Znázornění narození Jezulátka najdete snad v každé domácnosti, malé i větší, a ty největší se dědí po celé generace. Pro nákup betlémů a především pro nákup jednotlivých propriet do něj /postavičky, titěrnosti všech druhů a barev, od ovocného koše až po zabíjačku/ existuje zvláštní ulice, Via San Gregorio Armeno. Ceny blbin se liší podle velikosti a detailního provedení a pořízení takového velkého betlémů se může vyšplhat až ke stovkám eur. Pro větší betlémy už existují i postavičky mechanizované, fontánky s tekoucí vodou, blikající pece a postavička Berlusconiho či Pavla Nedvěda jsou na denním pořádku. Betlémy mají i vlastní muzea, jednu z nejhezčích expozic najdete v Museo Certosa San Martino na Vomeru, impozantní několikametrový betlém pak patří k zámku Caserta. Tradiční postavičky, velmi detailní a oblečené do drahých látek, se vyráběly ze dřeva i porcelánu, dnes převážně z keramiky. Tradice betlémů je asi tisíc let stará, nejkrásnější ukázky jsou ale z osmnáctého a devatenáctého století.

Betlém z 18. století v Certosa San Martino

Neapolský pohled na právníky - "účet se platí předem" (:

Pokud máte pocit, že ty Vánoce až moc žeru, máte naprostou pravdu. Už od 1. prosince si zpívám „Už se všichni těšíme na Ježíška!“ a v Neapoli mi dělá společnost ČRo2, kde hrajou hitovky od Ryby jak na běžícím páse. Se stim smiř. A jelikož jsou Vánoce strašně krásné a obsáhlé téma, o dalších vánočních tradicích bude v příštích dnech pojednáno ještě jednou a podrobněji!

VESELÉ VÁNOCE (a pac a pusu)!

Martuccia

Jak stojím pořád u plotny anebo Melanzane alla non-parmigiana

Aby bylo jasno, nemám ráda prznění receptů. Týramísa z pomazánkovýho mi způsobuje žaludeční koliku a pizza z listového těsta figuruje často v mých nočních můrách, podobně jako Jirka s Láďou, kteří dokáží uvařit bramborák bez jediné brambory a navíc tam dají limetu. Já recepty neprzním, ani je nevylepšuji. Já pouze absorbuji varianty, a tak vznikla tato, u nás doma populární, variace na melanzane alla parmigiana, čili jakýsi zapékaný lilek. Vtip je v tom, že se nezapéká.

Potřebovat budete: 

• 4 lilky 
• 1 cibuli 
• 2 stroužky česneku 
• 10 malých rajčat /kurník, já si na ty čery-rajčátka prostě nezvyknu, no/
• 1 plechovka konzervovaných krájených rajčat /alias polpa di pomodoro/
• 100g parmazánu /anebo si ho dejte si ho kolik chcete, parmazán nikdy neublíží/ 
• olej
• sůl
• cukr
• pepř 

Začneme krájením lilků na cca 1cm silná kolečka, která vyskládáme na tácy/talíře/plechy/linku /je-li čistá a není zbytí/ a osolíme - a lilek se potí a potí a voda padá, padá...Nechte vypotit alespoň 20 minut, mezitím můžete začít s rajčatovou kreací. Na oleji /přiměřeně, řekněme 3 lžíce/ nejdřív opečeme celé stroužky česneku, které následně vyjmeme a dáme stranou zchladnout. Na jemno nakrájenou cibuli můžeme přidat do oleje a osmažit, následně přidáme rozpůlená rajčata a po pár minutách i ta konzervovaná. Česnek nevyhazujeme, nakrájíme ho na drobné plátky a vrhneme do rajčatové směsi. Osolíme, opepříme, pocukrujeme a necháme vařit /s pokličkou, úplně/. Lilky osušíme /každý plátek vezmete do ubrousku a promačkáte, ano, budete mě nenávidět/ a vyskládáme na olejem vymazaný plech, znovu pocákáme olejem a pečeme v troubě na 180° cca 10_15 minut, dokud nemají lilky světle hnědou barvu a nejsou měkké a houbovité a celé takové dost nevábné. V této fázi je můžeme přidat do rajčatového základu a dalších cca 10-15 minut vaříme, dokud nevznikne jakési kompaktní ragú. Na závěr už přijde do hrnce jen nastrouhaný parmazán, který necháme ve směsi rozpustit, konečné dochucení nechám na Vás dle Vašich chuťových pohárků. 

Lilky potící se, lilky do trouby a musím se pochlubit místními rajčaty

Směs na polentu, polenta už na pánvi a hotové "ragú" - za nekvalitu fotky se omlouvám, ale bylo to horké a vystydnout to nestihlo...

Podávat můžete s chlebem, s trochou fantazie i s těstovinami, jako dip i jako směs do tortilla/pita chleba/atd. Moje spolubydlící Lucia došla tak daleko, že v nestřeženém okamžiku vytáhla směs z lednice a flákla jí bez skrupulí na pizzu. A šlo to. Já osobně doporučuji podávat s polentou - uvařte kukuřičnou kaši /ze směsi na polentu, seženete všude/ podle návodu a protože by to jen takto byla kejda tekutá, vylijte ji na plech a nechte vychladnout, ztuhne. Pak už jen nakrájejte na pravidelné kostky /pravítko nutné!/, které opečete na pánvi na sucho. Hotovo! 

A odkud recept mám? Od jedné turecké paní, která tvrdí, že jde o turecké národní jídlo /pravděpodobně je národní jen u nich v rodině - i když jsem se ptala x Turků a x z nich mi řeklo, že o tom nikdy neslyšeli -  ale komu to trhá žíly - je to boží/ a přirovnala ho právě k lilku alla parmigiana. Inu, jsem vděčná za to, že turecká paní si to trochu přikrášlila, aspoň mám čím oblažovat své chuťové buňky! 

Pac a pusu

Martuccia

Jak jsem výletila do Pompejí

V Pompejích jsem byla ve svém životě zhruba tak padesátkrát, fakticky. Za parného letního dne, kdy je tam na umření /taky tam hodně lidí, ehm, umřelo, nekorektní vtípek/, za deště a větru, ve dne i v noci /noční prohlídka je děsivá/, sama i se skupinou, prostě mockrát. A ať jste milovník antiky, historie obecně nebo jen cizího neštěstí, Pompeje jsou must-see, pokud jedete do Neapole.

Západ slunce v Pompejích

Z centra města se sem dostanete snadno díky circumvesvianě /která cirkuje Vesuv, jako když jedete do Sorrenta, pamatujeme?/, lístek stojí nějakou legrační částku a za cca 30 minut můžete vystupovat v Pompei-Scavi, prakticky u vchodu do vykopávek. Vstupné činí za předpokladu důkazu o nízkém věku 5 ojro, což je v místních podmínkách absolutně ohromující částka a skoro se divím, že nejdou Pompeje žebrotou. Projdete vstupní branou a voilá, čeká Vás úchvatný zážitek.

Fórum

Město bylo pohřbeno v roce 79 asi šesti metry sopečného popela. Zajímá-li Vás přesný průběh tragédie /mě tyhle věci vždycky fascinovaly, ale chápu, že v tom jsem pravděpodobně sama/, doporučuji nespočet článků na internetu, wikipedií počínaje a přepisem svědectví Plinia mladšího /který údajně celou erupci včetně následků sledoval zpovzdálí a pak o tom napsal v dopise nikomu menšímu než Tacitovi - jeho tatík tolik štěstí neměl, mimochodem, chtěl se na erupci také mrknout, ale trochu to přehnal s blízkostí a stálo ho to kejhák – o pravdivosti těchto tvrzení si udělejte obrázek sami, kdo jsem já, abych soudila „historické“ prameny/ konče. Zmiňuji to záměrně proto, abyste tu slátaninu, jenžto natočili minulý rok soudruzi ze západu, brali spíše jako podklad pro Vaší bujnou fantazii a ne jako faktum, návštěva Pompejí by pro Vás mohla být zklamáním.  Znovuobjeveno bylo město skoro o 1700 let později a způsobilo v Evropě absolutní škandál. Všudypřítomné genitálie, orgie, koitusy a všechny takové ty seksuální podtexty, pro onu dobu absolutně nepřípustné /a v dnešní Itálii přípustné pouze za předpokladu, že se o nich nemluví nahlas a v neděli a svátky/, způsobily, že některé části Pompejí byly odkryty a znovu zakryty. Mluvilo se i o tom, že Pompeje byly jakousi antickou Sodomou a Gomorou navrch, městem zasvěceným nevěstincům, a proto na ně Bůh /ten křesťanský/ seslal všemocný Vesuv /na to pohanské město, ano/, ale chyba lávky, sex a násilí prostě jen táhly tehdy stejně jako táhnou dneska.

Celkově člověk při procházce tehdejším městem nabývá pocitu, že se od té doby v Itálii nic nezměnilo. Na ploše skoro 450 000 m² najdete skromné příbytky, obrovské vily s bazénem (mezi nejznámější patří Casa del Fauno s malou soškou Fauna, Casa del Poeta Tragico s mozaikou, která hlásá slavné „CAVE CANEM“ – „Pozor, pes“, Casa della Venere in Conchiglia – s notorickou nahou Venuší v mušli, anebo například Casa del Chirurgo, ve kterém byly nalezeny skalpely a jiné mučící nástroje/, nákupní středisko /Il Foro di Pompei a Macellum/, veřejné domy všech druhů barev /s detailními freskami znázorňujícími výjevy, při kterých se většina z Vás bude červenat - cestu k nim hledali obyvatelé snadno a to pomocí ukazatelů - kamenných penisů udávajících správný směr, zabudovaných do zdí ulic v okolí bordelu, penisy teda ale v Neapolských ulicích neuvidíte/, stadion /velmi zachovalý amfiteátr/, tělocvičnu /byť se tak nazývá, šlo o školu pro gladiátory, tedy permanentku si obyčejný Pompejan zakoupit nemohl/, lázně /staří Římané nebyli žádná prasata – lázně jsou obrovské, zachovalé, krásně vyzdobené a významné hlavně v tom, že když v 18. století započaly vykopávky a byly objeveny lázně, v nedalekém Bourbonském sídle Caserta byla vybudována koupelna s tekoucí vodou, protože šlechta si řekla, že teda taky nebudou prasata  - a tak se začala pravidelně koupat/ a nespočet chrámů, které svým uspořádáním nápadně připomínají křesťanské kostely. A nekropole – čili hřbitov. Největší zastoupení mají ale v Pompejích krámky a hospody – shopping a jídlo – a máte dnešní Neapol jako vyšitou. I informační tabulky hlásají, že v tzv. thermopyliu se obyvatelé Pompejí stravovali v čase oběda, který nebyl, na rozdíl od večeře, nijak okázalý, a k dispozici byla jak teplá, tak studená kuchyně. Velké množství pekáren zajišťovalo neustálý přísun čerstvého chleba a Vy se ještě chvíli ptejte, kdo dal světu první panino. Představit si život v prvním století není nijak složité a podobá se tomu dnešními víc, než si možná uvědomujete.

Pompejský amfiteátr 

...a zevnitř

Vydáte-li se do Pompejí a zjistíte, že se na spoustu míst a do spousty budov nedostanete, nebuďte zklamaní, ony se ty Pompeje totiž Italům tak trochu sypou. Z části proto, že je nedostatek odborníků, kteří by dokonale zakonzervovali ruiny, z části proto, že není čas /siesta, ach ta siesta/, z části proto, že nejsou prachy a z části proto, že lidi jsou hovádka a musí na všechno šmatlat /Táto koukej, máme kámen z Pompejí, to si dáme do skalky/.

Pravdou zůstává, že sopečná aktivita v této oblasti je poměrně velká, Vesuv je ještě stále aktivním vulkánem propojeným s ostatními sopkami na tzv. Flegrejských polích /Campi flegrei/, zemětřesení /ta menší/ jsou tu na denním pořádku a erupce Vesuvu jsou periodicky se opakující jistotou. Otázkou tedy není, jestli Vesuv bouchne, ale kdy Vesuv bouchne. A kdy spolu s ním půjdou k šípku i Flegrejská pole a půlka Neapole. Čili vidět Neapol a zemřít není zas takovou hloupostí, jakou se Vám toto úsloví může jevit – chcete-li ji vidět, pospěšte, poslední erupce se odehrála v roce 1944…a cyklus se uzavírá zhruba každých 50 let.  

Jak jsem zase vařila aneb Pollo alla napoletana

Ano, z vařící rubriky se stane pravidelná dávka emocí. Jste rádi? Ne? Pak to ignorujte. Máte-li hlad, pojďte vařit. Dnešní recept je opět pro nezkušené kuchyňské bačkorky - kuře po neapolsku. Vlastně jde o upravený recept na kuře po myslivecku /nebo já nevím, jak lépe přeložit "Pollo alla cacciatora", říkejme tomu klidně lovecké kuře - to kuře je v tomto případě loveno, není lovcem.../ a je to paráda, která ovšem vyžaduje trochu času, aby si mohla žít vlastním životem na  plotně. 

Potřebovat budete: 

• 5 kuřecích paliček /bude-li jich 6 nebo jen 4 opravdu roli nehraje, tak chill/
• 4 velké cibule 
• litr bílého vína /půl litru na vaření, půl litru pro dobrou náladu při něm/
• 10 malých rajčat /pomodorino alias "cherry rajčátko"/
• 2 lžíce oleje 
• sůl, pepř, cukr, lásku a pochopení 

Na hlubokou pánev vrhnete ony 2 lžíce oleje /a jedeme báj vočko, žádný stres, prosím/, na něj cibuli nakrájenou na plátky. Necháte zesklovatět, vyjmete z pánve a vyměníte za omyté /nejsme zvířata, jsme lidi, supermarketům nevěříme, ano?/ kuřecí paličky, které zprudka opečete a vrátíte k nim cibuli. 

/Tady pozor - máte-li obrovskou pánev a tak, nemusíte provádět celou operaci s odsunem a následným přísunem cibule a můžete jednoduše kuře usadit mezi zeleninu. Pokud jste ale socky na erasmu jako já a nedostatek nádobí je na denním pořádku, budete muset trpět./

Kuře se základem zalijete půl litrem bílého vína /krabičák nebrat/, osolíte /přiměřeně/, opepříte /přiměřeně/ a pocukrujete /asi lžící cukru/, zakryjete a necháte dusit cca 30-40 minut. Občas kuře zkontrolujte, jestli mu pod poklicí nic nechybí /nebo nepřebývá/ a pokud už cibule dostala tmavě žlutou barvu a je měkká a voní Vám celá kuchyně, jste vítězové a postupujete do dalšího kola. Do hrnce s našimi dvěma složitými ingrediencemi můžete přidat rozpůlená rajčata, jež bude čekat dalších 15 minut na ohni. Nakonec celé dílo odkryjte a posledních 10 minut nechte probublávat, aby se odpařil případný zbytkový alkohol. A hotovo! Chuť vína je víc než patrná, a tak je omáčka ještě lepší než ta u brambor s rumem. Podávejte s brambory pečenými na rozmarýnu, dobrou chuť! 

Pac a pusu 

Martuccia 

Jak jsem vždycky toužila mít foodblog aneb Torta di pere e ricotta

Já prostě míluju foodblogy. Míluju jídlo, což je teda na mně samozřejmě vidět, míluju ho jíst, míluju se na něj koukat, míluju si o něm číst a míluju ho vařit, smažit i péct. Kdybyste mi chtěli někdy udělat radost, kupte mi něco do kuchyně od rozkošných formiček na soufflé až po Apetit kuchařku a nechte mě pro Vás něco uklohnit, vážně.

Byť jsem chudý student ždímající EU v zahraničí, svého patlání v kuchyni se nevzdávám. A jelikož už mám konečně TEN BLOG, můžu přestat obtěžovat své přátele na sociálních sítích fotkami s trapnými komentáři o vlastní zručnosti a můžu svůj um přesídlit sem /instagram je pro mě malé pole působnosti, pardon/. Kdyby tahle směska osobního deníčku měla rubriky, přibyla by do něj dneškem další kolonka - žranice. Od cukrových pusinek přes flákotu masa až po veganské-raw-blamáže, najdete tady vše, protože já vařím a vařím a je mi jedno, co. Italská kuchyně zbavená Ládi Hrušky i Jirky Babici v celé své nahotě a podle Martucci, můžete se inspirovat k nedělnímu obědu i se přihlásit do Prostřeno, můžete si ťukat na čelo, co jsem si to zase vymyslela a můžete být znechuceni, jak je libo. Bude Vám to ale chutnat. Protože ode mě každému chutná. Tak dobrou chuť!

Začneme něčím jednoduchým, co zvládne každý, kdo se nenarodil s oběma rukama doleva, obyčejným koláčem s hruškami a ricottou. Ale je famózní, tchýni oslníte raz dva, Vaší babičku Vaše snaha prakticky rozpláče, úspěch zaručen.

Potřebovat budete:

• 1 listové těsto /jste-li zdatné kuchařinky, jistě si ho vylístkujete doma, jste-li líné lemry v Itálii jako já, koupíte si ho hotové, a jste-li extra tragické líné lemry jako moje spolubydlící, koupíte si jej již vyválené/
• 250g ricotty 
• 1 vejce
• 4 hrušky
• 1 lžíce cukru 
• 1 echt poctivý český vanilkový cukr /či vanilkové aroma, ale já si sem přivezla ten rozkošný žlutý pytlíček, čili se musím pochlubit, že ho mám a ukázat Italům, jak je naše gastronomie na výši/
• oříšek másla
• kůra z jednoho citronu 
• skořice 

Na pánvi rozehřejte máslo, na něj bez okolků vrhněte hrušky zbavené jadřinců a nakrájené na měsíčky, nechte změknout a zhnědnout /ne do spálena, prosím/, zaprašte skořicí a nechte chladnout. Celý proces netrvá déle než 10 minut. Ricottu /to jest ricotta, ne tvaroh, ano/ smíchejte s cukrem, vejcem a citronovou kůrou. 

Těsto umělecky rozprostřete do koláčové formy, přimáčkněte okraje, propíchejte dno vidličkou /pozor, ať nevykrvácí!/ a natřete sýrovou náplní, na kterou poklaďte hrušky do uměleckých obrazců. Pečeme 15-20 minut na 180°. Máte-li, na rozdíl ode mě, horkovzdušnou troubu, pozor! Je to úplně jedno, jen Vám chci říct, že se máte, že Vám závidím a měli byste si jí vážit.

Koláč chutná teplý grandiózně, ale bolení břicha nemá nikdo rád, takže budeme tvrdit, že nejlepší je vychlazený. Buon appetito!

Pac a pusu

Martuccia

Jak jsem výletila do Montecassina

Mám ráda kostely, chrámy, baziliky, dómy, kaple i katedrály. I když nejsem věřící. Ten smrad nezaměnitelná vůně kadidla mě vždycky uklidní natolik, že skoro chápu, jak to ti katolíci mají. Kdyby byla víra založená na kadidle, mají mě ve spárech. V ikea prý zatím vedle svíček s tropickým ovocem a jablko/skořice kadidlo nemají, takže zůstanu u ňufání v chrámech božích /právě jsem překonala rekord počtu slova „kadidlo“ v jednom odstavci/. Ze všech církevních staveb mám ráda všechny církevní stavby, jen ne kláštery. Proč? Protože jsem asi nikdy v žádném nebyla. A tak nastal čas to konečně napravit.

Klášter v Montecassinu založil sv. Benedikt z Nursie roku 529 a při té příležitosti si založil i rovnou svůj řád, protože už se nemohl dívat na to, jak se nikdo nemodlí a nepracuje. Takže ora et labora a jsme – tadá – u řádu benediktýnů /bylo to napínavé, já vím/. Bohužel mu ten klášter každou chvíli někdo drancoval, a tak by se chudák Benedikt, stejně jako chudák jeho sestra Školastika, asi dost dost divil, jak klášter vypadá dnes. V roce 1944 se tu totiž udál pravděpodobně největší fail druhé světové války. Někdo /třeba wikipedie/ tomu říká bitva o Monte Cassino, já tomu říkám prasárna. Rozbombardovaný klášter na cimp campr, stovky mrtvých /ještě zbytečněji než obvykle zbytečně ve válce/, tisíce zraněných a v neposlední řadě prakticky nesmyslná vojenská akce.

Chudoba a tak...

Je libo čepičku?

Po válce si Spojenci vysypali popel na hlavu, čímž byla celá „patálie“ vyřešena a lid /no dobře, stát/ se složil na opravu kláštera. To, co dnes uvidíte stát na kopci asi 2 km od Cassina, je přesnou kopií původního /+-/ kláštera zbudovaného podle nákresů a popisů, čili je zážitek téměř autentický. Jediná opravdu pravá a dochovaná část je nápis nad dveřmi při vchodu do kláštera, jenžto hlásá příznačně slovo „PAX“. Klášter je překvapivě majetkem státu /beztak Vatikán nehnul při jeho opravách téměř brvou/ a téměř to není vidět - všechno čisté a funkční /tak ale dost už  těmi vtípky na italskou administrativu!/. Nechybí ani holubice míru /italská holubice nedělá vrků ale jakýsi nepopsatelný skřek, škoda/, místo, kde na 200% ulehl sv. Benedikt naposledy, spousta zlata a drahého kamení /ach ta chudá církev…/ a v neposlední řadě impozantní výhled na krajinu, jehož součástí je vojenský hřbitov – polský, německý a hřbitov Commonwealthu.

Jediná zachovaná venkovní část kláštera

Polský hřbitov

Zajímavostí /jakkoliv Vám to možná zajímavé připadat nebude/ je, že území každého hřbitova je výsostným územím dané země, takže můžete vstoupit postupně do Polska, Německa i na území anglomilné. Pohled na pravidelné geometrické obrazce, které tvoří hroby neznámých padlých, je podobně nepříjemný a přitom nutný, jako pohled na zdi koncentračního tábora. Perličkou zůstává, že jsem celou tuto návštěvu absolvovala s diplomaty z blízkého východu, takže část významných událostí, které se při bitvě o Monte Cassino bohužel staly, zůstala zamlčena, a zvídavá Marta si je musela googlit co jí internetové připojení stačilo. V Itálii se tomu říká "Marrochinate" – a kdo jste viděl Horalku, vězte, že realita byla ještě o několik stupňů odpornější. Inu, v rámci dobrých zahraničních vztahů se nehodí vyprávět všechno.

Hřbitov Commonwealthu

Klášter se nachází na kopci a řeknu Vám – je to kopec. Nahoru jsme jeli autobusem, avšak spousta nadšenců již v devět hodin ráno klesala do údolí po náročném výšlapu. Náš průvodce, jehož letokruh se otáčel někde okolo šedesátky, nám oznámil, že se každoročně pořádá závod v běhu do kláštera. Následně nám ještě ukázal, kde v době, kdy byl ještě mladý /rok 2010/, skončil on, když se o závod pokoušel. Bylo to asi 300 metrů od startu, v zatáčce s malou kapličkou. A já dodávám, že i tak ho obdivuju, protože bych pravděpodobně nedoklusala ani tam. 

Mír a vrků!

A jak jsme začali pěkně od podlahy /kláštera/, skončíme tím, co zlí jazykové říkají. V klášteře žije přesně 12-13 mnichů /kdo ví, ale já osobně jsem viděla čtyři a OPRAVDU by mě zajímalo, jak obhospodařují ty lány, když se sedmkrát denně modlí/, žádné ženy. Nebo to prý alespoň nikdy nepřiznají. Mezi bratry tedy prý přebývají i sestry, nikdy to však není oficiální – a když už někdo nějakou potká, pak platí zatloukat, zatloukat, zatloukat. Univerzální pravidlo, že? 

Pac a pusu

Martuccia