Jak jsem nepekla tiramisù

Muselo to přijít a vy to víte. Já vím, že je všude na internetu tisíc receptů. A že už dávno víte, že prostě pomázánkové máslo to nezachrání. Ale i tak si to neodpustím a podělím se Vámi o recept. Chápu, že Emanuele Vám ho poskytne taky a ještě u toho bude roztomile žvatlat /"Eeeh, viditééé jak je to krasněě kremóóvy, to je ba-i-jéčny..."/. Ale myslím, že ve chvíli, kdy je kuchařka Ládi Hrušky nejprodávanější receptovou publikací v Luxoru, není čas na hrdinství a opakování je matkou moudrosti. Tak zapomeňte na všechny Ládi, Kluky v akci, Jirky Babici a Prostřeno. Martuccia jede podle ověřených receptů místních kuchařinek. 

Tiramisù /ano, na konci to dlouhé úúúú/ je nejtučnější dezert ever. Fakt se tomu nevyrovná asi ani croissant, ani takový ten klasika-dort s máslovým krémem, který se Vám lepí na patro a vy se modlíte, abyste jako už polkli a neurazili tak hostitele. V překladu vychází ze slov "tirare su", čili "táhnou nahoru", pozvednout, rozveselit. Aby se Vám náhodou nestalo, že Vás bude dezert "tirare giù" /táhnout dolů/, musíte se smířit s jeho paradoxní tučnou lehkostí, nepočítat kalorie a užívat si ho. A nepoužívat pomazánkové máslo a šlehačku /zazní ještě mnohokrát, brace yourselves/. 

Potřebovat budete: 

• 300g mascarpone /kromě pomazánkového másla se zakazuje tvaroh, philadelphia, krémový sýr, smetana, šlehačka, zakysanka, cottage a vše ostatní co na obalu neobsahuje písmenka M, A, S, C, R, P, O, N a E a co mimibazar doporučuje jako alternativu) 
• 3 lžíce cukru
• 3 vejce 
• hrnek espressa /I like my coffee as I like my men/
• amaretto /ne rum, ne koňak, ne vaječňák, prostě amaretto - pokud Vám vadí alkohol, upečte si bábovku/
• balík cukrářských piškotů jenžto se zovou savoiardi /ne dětské piškoty, bebe sušenky, ne máslovky, ne domácí piškůtek, ne.../
• kakao holandského typu 

Bystřejší z Vás jistě pochopili systém - na každých 100g mascarpone 1 vejce a 1 lžíci cukru, takže si toho udělejte třeba tunu a jezte to od rána do večera, jak je libo.

Kávička z macchinetty 

Starý dobrý tríček s obráceným sněhem!

Postup je na tolik primitivní, že je mi až stydno jej vypisovat. Ale já nejsem moc stydlivá, takže rozklepněte vejce na žloutky a bílky, ze kterých ušlehejte sníh. Ke žloutkům přidejte cukr vezměte hadr a utřete, přidejte mascarpone, vyšlehejte, přimíchejte sníh a tím máte hotovo. Piškoty namáčejte do vychladlé kávy, do které jste nalili panák amaretta /dva...tři.../ a skládejte do misky, vrstvíme, co to dá /obvykle vyjdou 3 vrstvy krému, 2 vrstvy piškotů, ale můžete si z toho udělat i mrakodrap, v této fázi se už představivosti meze nekladou/. Nakonec se pokochejte svým uměleckým dílem a jelikož pravděpodobně nebude vypadat nijak vábně, zasypte ho pořádnou vrstvou kakaa /ne granko, to hořké, holandské/. Pár hodin v lednici udělá své /ideálně přes noc/ a můžete podávat.

Poznámka na závěr - název skloňujeme jako tiramisù bez tiramisù, dám si tiramisù a podobně. Žádná týramísa neeksistuje a až Vám to budou někde tvrdit, nedejte se. Zároveň asi budete trochu překvapení, ale tiramisù opravdu není sladké, pokud máte i tak pocit, že Vaše hladina cukru by to nemusela zvládnout, přidejte si cukru kolik chcete, cukrovkářů není nikdy dost. A úplně na závěr rada ohledně vajec. Pokud máte babičku, která má slepice, tak, jako já, jste zachráněni. Pro ty, kteří se bojí salmonely pak doporučím farmářské trhy, ostatní se s tím musí nějak popasovat /a kdyby Vás to zajímalo, tak ano, vejce putovala ze Sýkořice u Rakovníka přes Prahu až do Neapole. Kvok./

Dobrou chuť!

Pac a pusu

Martuccia 

Jak jsem výletila do Ercolana

V okolí Neapole opravdu platí, že kam kopnete, vykopnete  minimálně 2000 let starou památku. To se stalo osudným i velkému projektu nové stanice metra na Piazza Municipio v centru města – poklidná stavba tunelu se zvrhla v archeologické vykopávky /vykopali lodě…no vlastně půlku přístavu z druhého století/ a od roku 2004 se táhne boj o to, jestli bude metro, muzeum, nebo obojí. Zatím to vypadá, že obojí, metro se mělo otevřít 31. prosince 2014, ale zkrátka „Welcome to Napoli“. 

Dnes bych se ale chtěla věnovat jiným vykopávkám, a to těm, které stojí ve stínu ó-velkých-Pompejí. Ercolano /nebo Herkulaneum, jak chcete/ je malé městečko nacházející se pár kilometrů za Neapolí. Legenda praví /ehm/, že jej založil mýtický Hercules jako jakousi zastávku mezi Neapolí a Pompejemi. Ta méně romantická a tudíž pravdivější verze říká, že jej založili Oskové, následně se sem přesunuli Etruskové a nakonec tu skončili Římané. Město vzkvétalo a stalo se předměstím Neapole, ale ouha, Vesuv nikdy nespí, čili v roce 79 potkalo Ercolano stejný osud jako blízké Pompeje. Nebo alespoň na první pohled.

Pohled na vykopávky v údolí 

Město Pompeje bylo zničeno padajícím kamením zasypáno popelem, který jej sice perfektně zakonzervoval, ale zároveň spálil na uhel, kamení pak pobořilo budovy a všechno, co mu stálo v cestě. Ercolano prožilo své poslední dny jinak – pravděpodobně se stejným výsledkem pro své slavné trvání a není pochyb o tom, že obyvatelům to bylo celkem jedno, jak zemřou. Nám to ale až tak jedno není, neboť konzervace města proběhla příhodnějším způsobem /pro nás, pro chudáky Ercolaňany, no…ne/. Soubor pyroklastických vln se Ercolanu téměř vyhnul a město bylo zalito bahnem a následně lávou, která utvořila až patnáct metrů silnou vrstvu, pod kterou pohřbila, ale zachovala, prakticky vše. A tak se kromě základů a všeho z kamene /tak jako v Pompejích/ zachovaly i materiály původů organického /no prostě dřevo, jídlo a tak…lidi ne, kdyby Vás to zajímalo/. Na tomto rumišti bylo pak vybudováno zcela nové město nesoucí název Resina /v roce 1969 se vrátili k původnímu jménu Ercolano/.

Znovuobjevení Ercolana je o mnoho romantičtější než počátky vykopávek v Pompejích a tudíž by určitě zasloužilo film z produkce soudruhů z USA. Prostý zemědělec Ambrogio /to je Ambrož, vyloženě filmová postava/ se v roce 1710 ve své chudobě rozhodl rozšířit nádrž s vodou na svém pozemku, a tak kopal a kopal a vykopal mramor. Úplnou náhodou šel zrovna kolem řemeslník pracující pro prince a řekl si, že by mramor mohl použít jako obklad pro několik Neapolských kaplí. Koupil tedy od rolníka nádrž a vrtal se v zemi tak moc, že vyvrtal podzemní chodby /a poničil přitom jednu z nejvýznamnějších památek – nádrž se nacházela přímo nad antickým divadlem - ale to jsou nutné oběti velkých objevů/ a tak se vlastně stal prvním z řad archeologů působících v Ercolanu. Protože se ale obec bála poničení statiky celého města, práce na vykopávkách na několik let ustaly a archeologové se do oblasti vrátili až v roce 1738, kdy se toho ale moc nenašlo, a tak byly práce znovu přerušeny. Obnoveny opět v roce 1828 s novou metodou dlabání země /rozhodli se, že odkryjí celou část města/ a ukončeny znovu v roce 1855 – holt se zase nenašlo nic hodno zpeněžení.  Další snahy o znovukopání byly zamítnuty, až nakonec ve dvacátém století přišlo vyvlastňování a vykopávky s přestávkami trvají dodnes. Odkrytá část města dnes tvoří asi 4 hektary, což je samozřejmě jen zlomek toho, co se pravděpodobně ještě pod městem /tím moderním/ ukrývá.

Do Ercolana se dostanete pěšky ze stanice cirumvesuviany Ercolano /překvapení!/, kterážko /víme, samozřejmě/ vyráží z hlavního nádraží v Neapoli /což je milé/. Vstupné činí 5 euro, stejně jako do Pompejí /což není milé, když vezmeme v potaz to, že v Pompejích můžete strávit týden, kdežto tady pár hodin/. K vidění je tady toho ale dost na vcelku malé ploše. Kromě toho, co už znáte, stojí za zmínku hlavně více zachované fresky, více zachované budovy, lidské ostatky, dřevěné trámy, druhá až třetí patra, střechy a schodiště. Dokonale je zde vidět geniální kanalizační systém lázní, je jednodušší si představit každodenní život, když vidíte dům tak, jak opravdu vypadal a ne jen jeho obvodové zdivo. Máte-li rychlý krok a průvodce v rukou /čili ho nemusíte googlit jako já/, strávíte ve vykopávkách maximálně 4 hodiny.

Obecně je Ercolano považováno za „chudší“ sestru Pompejí. Já bych ale doporučila výletit spíše sem, pokud hodláte v Kampánii strávit jen pár dní a nemáte čas ani energii se ploužit Pompejemi /a netoužíte bezpodmínečně vidět notorické drobnosti jako cavis canem a amfiteátr/. Ercolano je příjemná dopolední vycházka, po které ještě zvládnete panino a naskočit do vlaku směr další zastávka. A to se vyplatí.  

Pac a pusu 

Martuccia