Jak jsem šla poprvé do školy

Vstříc svému prvnímu školnímu dnu jsem před šestnácti lety vyrazila vyzbrojená školní brašnou s kachničkami, růžovým svetrem s koalou a velkým očekáváním z "konečně nějaká výzva". Iluze mě brzy přešly /a to konkrétně na hodině čtení, kdy jsem pochopila, že to bude celý na dlouho/, ze svetru s koalou jsem vyrostla a kachničky přestaly být v době boomu pokemonů cool. 

Pro první den na univerzitě v zahraničí jsem tedy raději žádná očekávání nepřipouštěla a vyrazila vstříc osudu jen tak nalehko. Historické okénko - Univerzita Federico II. by asi nějaká ta očekávání snesla, neb je to nejstarší státní univerzita na světě, takže skoro tak dobrý jako Karlovka, tradice a tak, znáte to, ale jsem od přírody člověk nedůvěřivý až skoro realista, takže nic. 

Strašně krásná hlavní budova

První šok přišel hned ve chvíli, kdy jsem zjistila, že hodina se 29/9 opravdu koná a že nesedím v aule sama osamocená - zlí jazykové totiž tvrdí, že rozvrhem /je-li nějaký, haha/ se nikdo neřídí a profesoři si výuku zahajují v průběhu semestru dle vlastního uvážení a konce dovolené. Přednášející se na hodinu zǎcínající v půl deváté dostavil už v 8:45 a velmi upřímně nám pogratuloval k tomu, že jsme to dokázali. Dorazit. V Neapoli. Bez dvouhodinového zpoždění. A myslel to vážně. 

Právo EU mi se slzou v oku připomnělo první /a pro mě zároveň poslední, dobře/ přednášku prof. Tomáška, prakticky slovo od slova. Jen ta slova byla o dost květnatější a věty rozvité. A tok řeči pomalejší. A tak jsme se po hodině a půl od Schumanna s Monetem moc neposunuli. Ale vždyť není kam spěchat, přednáška je 3x týdně, venku je krásně a caffé nikam neuteče, protože caffé je jistota. Pán, který hodinu a půl řečnil na téma důležitosti znalosti vlastní historie, role římského práva v našich životech a historek z dětství /a že to bylo za krále Klacka, o tom není pochyb/, mě tedy nijak z míry nevyvedl. 

Dárečky! 

Zážitkem pro mě byly spíše střípky z přednášek, způsobené vnějšími vlivy. V jednu chvíli vtrhl do místnosti padesátník v obleku s cigaretou v koutku /alias školník/ a suše nám oznámil, že klimatizace nefunguje /thank you, captain obvious!/, protože minulý týden jí někdo vypnul, neboť fungovala zase až moc. Odešel s slovy "ma questa šššpooorca nun funzión'" a doporučil nám, ať si otevřeme okno. V jednu chvíli navštívil aulu i suvérenní mladík, který jí prošel, aby přítelkyni předal sváču a zase zmizel. Přednášejicí pak požádala slečnu, aby si občerstvení zajišťovala laskavě v době pauzy, protože ona sama má hlad jako vlk /tvářila se, že by raději posvačila slečnu/. U zvířátek jsme zůstali i nadále a kdyby to někoho z oboru zajímalo, římské právo je jako kachna /protože se vynořuje a zanořuje...jako delfín třeba/. 

Strašně ošklivá nehlavní budova. Jo a pěšky bez motorina chodí jen socky               /čili já/

Jinak abyste měli obrázek kompletní, ze čtyř záchodů na patře funguje jeden /vivat PF UK, vrchol luxusu/, toaletní papír doplňovali naposledy za chudáka Bedřicha II. Štaufského. A nejsou tu ani automaty na pití ni fungující informační systém /nikdy bych neřekla, že mi bude ten zmetek SIS chybět, ale ta vzpomínka na večery strávené s hláškou "zpracovává předchozí operaci", když se cpete na kriminalistiku a kriminologii...ach/. Zato jsou tu eskálátory. Takže se to dost kompenzuje. 

Nekecám. 

Vzpomněli jste si na svůj první školní den? 

Pac a pusu

Martuccia

Edit: Dnes ráno přišel pan "začínáme od dinosaurů" do auly a prohlásil, že jsme ale vyrostli. Je to tu milé. 

Jak jsem si sbalila kufry

Balíte rádi? Kufry, pochopitelně. Mám kolem sebe dost lidí, kteří se hrozně rádi ohání takovým tím „nesnááááááášim baleníííí“, což jsem nikdy nechápala, přeci ať už jedu na dva týdny all inclusive do Tuniska anebo na předražený eurovíkend do Amsterdamu /ani jednoho jsem se nikdy neúčastnila, přiznávám, ale jelikož jsem chytrá jak rádio, přesně vím, jak bych postupovala/, vezmu velikostně odpovídající zavazadlo, naházím do něj pár základních věcí, jako zdatný turista zvážím i možnost nezbytností typu deštník a vývrtka /obojí zásadně zapomínám, tudíž už mám doma moc hezkou sbírku/, následně přihodím ještě dva svetry a jedny kalhoty navíc /protože co kdyby/, a jedu. Předpokládám, že většina lidí se ve vlastním šatníku alespoň rámcově orientuje, i když je pravda, že mám podezření na existenci červích děr v mojí vlastní šatně, věci se zjevují a mizí a tak často ztrácím přehled/. Každopádně já a balení k sobě jsme k sobě nechovali prakticky žádné blíže popsatelné negativní emoce. Jooo, ale kde že loňské sněhy jsou.

Když jsem byla malá /začneme u dinosaurů/ a čekala mě velká dobrodružná cesta na školu v přírodě do Malé Úpy, maminka mi – dle pokynů pančelky – připravila seznam čítající 10x ponožky /my jsme doma hodně přes hygienu a tak, víte, takže vždycky alespoň 3 kusy všeho navíc/, 5x tríčo s krátkým, 5x s dlouhým, 5x tatranku, atd. Ve chvíli, kdy přišel čas opravdu sbalit kufry a zvednout krovky směr jih, jsem si řekla, že to přeci zvládnu, neb jsem prakticky profesionální balič kufrů. Chyba lávky. Dostala jsem spoustu cenných rad ze všech stran – od „vezmi si všechno, protože je tam všechno hrozně drahé“, až po „neber si nic, všechno si koupíš“.

V normálním světě máte jednoduchou rovnici: počet dnů pobytu se rovná počtu kusů spodního prádla +3 a šaty/trička/kalhoty tak nějak přiměřeně dle vlastních preferencí zjištěných dlouhodobým empirickým výzkumem. Ve chvíli, kdy se máte sbalit na +- 365 dní zima/léto/déšť/kroupy/monzun/sahara, přichází malý problém. Do dvou kufrů velikosti menších kosmických těles musíte vměstnat i věci jako je žehlička, osušky, hrníček, pár oblíbených zákoníků a hlavně boty od žabek až po kozačky, přes plavky k zimnímu kabátu /co kdyby udeřily v subtropech mrazy, nikdy nevíš/. Hygienu, alespoň tu základní, ovšem rozšířenější než roztomilá cestovní balení šamponků z Yves Rocher. A lékárničku. Můj praktický lékař vzal můj odjezd opravdu velmi vážně a do svých rukou, tudíž moje představa paralen/živočišné uhlí/ibalgin a náplast byla hodně necitlivě vysmáta a na seznamu mi přistály několikery antibiotika, léky na žaludeční vředy /“Vy studujete práva? Tak napíšeme dvoje…“/, tabletky všech barev a tvarů a i kapky do očí, protože když mi bylo 7, měla jsem zánět spojivek a nikdo neznáme dne ani hodiny. Sázka o to, jestli ebolu prodělám dřív já, nebo kamarád mířící na Sri Lanku /ahoj, Míšo!/, ztratila smysl, protože bych jí vhodnou kombinací léků pravděpodobně vyléčila v řádu hodin.

Moje mise však nakonec byla úspěšná, do kufru se dokonce vměstnal i spacák a crocsy /jo, nosím crocsy a miluju je i přes jejich hnusnotu neskladnost/ a spousta dárečků na cestu /například praktické a nezbytné vlhčené ubrousky hello kitty/. Jsem si jistá, že spacák využiju hned, jak poleví ta třicetistupňová vedra /takže někdy okolo prosince/, stejně tak jistě využiji zateplená pérka, parku s beránkem a termo-punčochy. Má italská spolubydlící se na mě shovívavě usmála a řekla mi, ať to neřeším /a to dokonce i po tom, co jsme vytahaly mé lodní kufříky do třetího patra bez výtahu/. No co, chybami se člověk učí. Až se budete na dlouhodobý pobyt balit Vy, budete vědět, že žehličku stejně potřebovat nebudete, protože košile jde vždycky nějak chytře vyvěsit na ramínku, a že si máte, narozdíl ode mě, sbalit hřeben /klasika prostě, klasika…/. Já Vám ve Vašem balení budu držet palce.

Pac a pusu

Martuccia

Jak jsem se ocitla v Neapoli

Ahoj, jmenuji se Marta a ráda bych Vám představila sebe i svůj blog.

Tak jo, asi by to chtělo nějaké úvodní slovíčko a sluníčkový příspěvek do začátku o tom, jak budu doufat, že se Vám tady bude všechno líbit, jak Vám povím něco o sobě a tak. Anebo taky ne. Stejně mě všichni znáte, a kdo by mě náhodou neznal a i přesto měl pocit, že ho bude bavit mé oblažování virtuálního světa super-vtipnými postřehy ze zahraničí, nechť si pročte všeříkající kolonku „o mně“.

Tak jsem tady, v městě hříchu, zločinu, samá vražda, samá mafie, samá špína, svrab a neštovice. Nebo tak si to aspoň všichni představují, bohužel. Starší generace se několikanásobně pokřižovaly ve chvíli, kdy jsem jim sdělila, kam mě sérdce mé táhne, přátelé významně pozvedli obočí a nevyhnula jsem se ani /doufejme/ předčasným kondolencím.

Zdroj: http://www.napolibandb.it/blog/wp-content/uploads/erasmus-a-napoli.jpg

A teď se tedy konečně dostáváme k tomu pudlovi a jeho jádru. Tenhle vysoce intelektuální literární počin bude sloužit k boření mýtu o tom, jak je Neapol hnusná a nebezpečná a smradlavá. Třeba Vám ukážu, že je to nejkrásnější město na světě hned po Praze /pragocentrik ježišmarjajo/, jak jsou tu lidé nejmilejší v galaxii a jak se tu dobře najíte, oblíknete, zasmějete. Třeba Vás přesvědčím, abyste se sem zajeli podívat – větší příliv turistů sice zaškodí té panenské nedotčenosti /haha/, ale rozhodně ne ekonomice a třeba pak bude ta Neapol trochu míň smradlavá rustikální. Třeba Vás tenhle blog pomůže nakopnout, abyste taky (ne)vyjeli na erasmus – do Pasova, do Bratislavy, do Rejkjavíku, dle libosti. A třeba Vás prostě jen bude bavit se mi škodolibě smát, jak tady bojuju s administrativou, dopravou, školou a všudypřítomnou vlezlostí pánské populace 60+ /no vobčas i mladší teda, dobře/.

Stejně jsem se dostala přesně tam, kam jsem se dostat nechtěla. Ale tak vodpusťte začátečnickou chybu, přimhuřte vočko, příště už to bude víc fotek, víc zajímavostí a míň keců.

Pac a pusu

Martuccia