Jak jsem výletila do Pompejí

V Pompejích jsem byla ve svém životě zhruba tak padesátkrát, fakticky. Za parného letního dne, kdy je tam na umření /taky tam hodně lidí, ehm, umřelo, nekorektní vtípek/, za deště a větru, ve dne i v noci /noční prohlídka je děsivá/, sama i se skupinou, prostě mockrát. A ať jste milovník antiky, historie obecně nebo jen cizího neštěstí, Pompeje jsou must-see, pokud jedete do Neapole.

Západ slunce v Pompejích

Z centra města se sem dostanete snadno díky circumvesvianě /která cirkuje Vesuv, jako když jedete do Sorrenta, pamatujeme?/, lístek stojí nějakou legrační částku a za cca 30 minut můžete vystupovat v Pompei-Scavi, prakticky u vchodu do vykopávek. Vstupné činí za předpokladu důkazu o nízkém věku 5 ojro, což je v místních podmínkách absolutně ohromující částka a skoro se divím, že nejdou Pompeje žebrotou. Projdete vstupní branou a voilá, čeká Vás úchvatný zážitek.

Fórum

Město bylo pohřbeno v roce 79 asi šesti metry sopečného popela. Zajímá-li Vás přesný průběh tragédie /mě tyhle věci vždycky fascinovaly, ale chápu, že v tom jsem pravděpodobně sama/, doporučuji nespočet článků na internetu, wikipedií počínaje a přepisem svědectví Plinia mladšího /který údajně celou erupci včetně následků sledoval zpovzdálí a pak o tom napsal v dopise nikomu menšímu než Tacitovi - jeho tatík tolik štěstí neměl, mimochodem, chtěl se na erupci také mrknout, ale trochu to přehnal s blízkostí a stálo ho to kejhák – o pravdivosti těchto tvrzení si udělejte obrázek sami, kdo jsem já, abych soudila „historické“ prameny/ konče. Zmiňuji to záměrně proto, abyste tu slátaninu, jenžto natočili minulý rok soudruzi ze západu, brali spíše jako podklad pro Vaší bujnou fantazii a ne jako faktum, návštěva Pompejí by pro Vás mohla být zklamáním.  Znovuobjeveno bylo město skoro o 1700 let později a způsobilo v Evropě absolutní škandál. Všudypřítomné genitálie, orgie, koitusy a všechny takové ty seksuální podtexty, pro onu dobu absolutně nepřípustné /a v dnešní Itálii přípustné pouze za předpokladu, že se o nich nemluví nahlas a v neděli a svátky/, způsobily, že některé části Pompejí byly odkryty a znovu zakryty. Mluvilo se i o tom, že Pompeje byly jakousi antickou Sodomou a Gomorou navrch, městem zasvěceným nevěstincům, a proto na ně Bůh /ten křesťanský/ seslal všemocný Vesuv /na to pohanské město, ano/, ale chyba lávky, sex a násilí prostě jen táhly tehdy stejně jako táhnou dneska.

Celkově člověk při procházce tehdejším městem nabývá pocitu, že se od té doby v Itálii nic nezměnilo. Na ploše skoro 450 000 m² najdete skromné příbytky, obrovské vily s bazénem (mezi nejznámější patří Casa del Fauno s malou soškou Fauna, Casa del Poeta Tragico s mozaikou, která hlásá slavné „CAVE CANEM“ – „Pozor, pes“, Casa della Venere in Conchiglia – s notorickou nahou Venuší v mušli, anebo například Casa del Chirurgo, ve kterém byly nalezeny skalpely a jiné mučící nástroje/, nákupní středisko /Il Foro di Pompei a Macellum/, veřejné domy všech druhů barev /s detailními freskami znázorňujícími výjevy, při kterých se většina z Vás bude červenat - cestu k nim hledali obyvatelé snadno a to pomocí ukazatelů - kamenných penisů udávajících správný směr, zabudovaných do zdí ulic v okolí bordelu, penisy teda ale v Neapolských ulicích neuvidíte/, stadion /velmi zachovalý amfiteátr/, tělocvičnu /byť se tak nazývá, šlo o školu pro gladiátory, tedy permanentku si obyčejný Pompejan zakoupit nemohl/, lázně /staří Římané nebyli žádná prasata – lázně jsou obrovské, zachovalé, krásně vyzdobené a významné hlavně v tom, že když v 18. století započaly vykopávky a byly objeveny lázně, v nedalekém Bourbonském sídle Caserta byla vybudována koupelna s tekoucí vodou, protože šlechta si řekla, že teda taky nebudou prasata  - a tak se začala pravidelně koupat/ a nespočet chrámů, které svým uspořádáním nápadně připomínají křesťanské kostely. A nekropole – čili hřbitov. Největší zastoupení mají ale v Pompejích krámky a hospody – shopping a jídlo – a máte dnešní Neapol jako vyšitou. I informační tabulky hlásají, že v tzv. thermopyliu se obyvatelé Pompejí stravovali v čase oběda, který nebyl, na rozdíl od večeře, nijak okázalý, a k dispozici byla jak teplá, tak studená kuchyně. Velké množství pekáren zajišťovalo neustálý přísun čerstvého chleba a Vy se ještě chvíli ptejte, kdo dal světu první panino. Představit si život v prvním století není nijak složité a podobá se tomu dnešními víc, než si možná uvědomujete.

Pompejský amfiteátr 

...a zevnitř

Vydáte-li se do Pompejí a zjistíte, že se na spoustu míst a do spousty budov nedostanete, nebuďte zklamaní, ony se ty Pompeje totiž Italům tak trochu sypou. Z části proto, že je nedostatek odborníků, kteří by dokonale zakonzervovali ruiny, z části proto, že není čas /siesta, ach ta siesta/, z části proto, že nejsou prachy a z části proto, že lidi jsou hovádka a musí na všechno šmatlat /Táto koukej, máme kámen z Pompejí, to si dáme do skalky/.

Pravdou zůstává, že sopečná aktivita v této oblasti je poměrně velká, Vesuv je ještě stále aktivním vulkánem propojeným s ostatními sopkami na tzv. Flegrejských polích /Campi flegrei/, zemětřesení /ta menší/ jsou tu na denním pořádku a erupce Vesuvu jsou periodicky se opakující jistotou. Otázkou tedy není, jestli Vesuv bouchne, ale kdy Vesuv bouchne. A kdy spolu s ním půjdou k šípku i Flegrejská pole a půlka Neapole. Čili vidět Neapol a zemřít není zas takovou hloupostí, jakou se Vám toto úsloví může jevit – chcete-li ji vidět, pospěšte, poslední erupce se odehrála v roce 1944…a cyklus se uzavírá zhruba každých 50 let.  

Jak jsem zase vařila aneb Pollo alla napoletana

Ano, z vařící rubriky se stane pravidelná dávka emocí. Jste rádi? Ne? Pak to ignorujte. Máte-li hlad, pojďte vařit. Dnešní recept je opět pro nezkušené kuchyňské bačkorky - kuře po neapolsku. Vlastně jde o upravený recept na kuře po myslivecku /nebo já nevím, jak lépe přeložit "Pollo alla cacciatora", říkejme tomu klidně lovecké kuře - to kuře je v tomto případě loveno, není lovcem.../ a je to paráda, která ovšem vyžaduje trochu času, aby si mohla žít vlastním životem na  plotně. 

Potřebovat budete: 

• 5 kuřecích paliček /bude-li jich 6 nebo jen 4 opravdu roli nehraje, tak chill/
• 4 velké cibule 
• litr bílého vína /půl litru na vaření, půl litru pro dobrou náladu při něm/
• 10 malých rajčat /pomodorino alias "cherry rajčátko"/
• 2 lžíce oleje 
• sůl, pepř, cukr, lásku a pochopení 

Na hlubokou pánev vrhnete ony 2 lžíce oleje /a jedeme báj vočko, žádný stres, prosím/, na něj cibuli nakrájenou na plátky. Necháte zesklovatět, vyjmete z pánve a vyměníte za omyté /nejsme zvířata, jsme lidi, supermarketům nevěříme, ano?/ kuřecí paličky, které zprudka opečete a vrátíte k nim cibuli. 

/Tady pozor - máte-li obrovskou pánev a tak, nemusíte provádět celou operaci s odsunem a následným přísunem cibule a můžete jednoduše kuře usadit mezi zeleninu. Pokud jste ale socky na erasmu jako já a nedostatek nádobí je na denním pořádku, budete muset trpět./

Kuře se základem zalijete půl litrem bílého vína /krabičák nebrat/, osolíte /přiměřeně/, opepříte /přiměřeně/ a pocukrujete /asi lžící cukru/, zakryjete a necháte dusit cca 30-40 minut. Občas kuře zkontrolujte, jestli mu pod poklicí nic nechybí /nebo nepřebývá/ a pokud už cibule dostala tmavě žlutou barvu a je měkká a voní Vám celá kuchyně, jste vítězové a postupujete do dalšího kola. Do hrnce s našimi dvěma složitými ingrediencemi můžete přidat rozpůlená rajčata, jež bude čekat dalších 15 minut na ohni. Nakonec celé dílo odkryjte a posledních 10 minut nechte probublávat, aby se odpařil případný zbytkový alkohol. A hotovo! Chuť vína je víc než patrná, a tak je omáčka ještě lepší než ta u brambor s rumem. Podávejte s brambory pečenými na rozmarýnu, dobrou chuť! 

Pac a pusu 

Martuccia 

Jak jsem vždycky toužila mít foodblog aneb Torta di pere e ricotta

Já prostě míluju foodblogy. Míluju jídlo, což je teda na mně samozřejmě vidět, míluju ho jíst, míluju se na něj koukat, míluju si o něm číst a míluju ho vařit, smažit i péct. Kdybyste mi chtěli někdy udělat radost, kupte mi něco do kuchyně od rozkošných formiček na soufflé až po Apetit kuchařku a nechte mě pro Vás něco uklohnit, vážně.

Byť jsem chudý student ždímající EU v zahraničí, svého patlání v kuchyni se nevzdávám. A jelikož už mám konečně TEN BLOG, můžu přestat obtěžovat své přátele na sociálních sítích fotkami s trapnými komentáři o vlastní zručnosti a můžu svůj um přesídlit sem /instagram je pro mě malé pole působnosti, pardon/. Kdyby tahle směska osobního deníčku měla rubriky, přibyla by do něj dneškem další kolonka - žranice. Od cukrových pusinek přes flákotu masa až po veganské-raw-blamáže, najdete tady vše, protože já vařím a vařím a je mi jedno, co. Italská kuchyně zbavená Ládi Hrušky i Jirky Babici v celé své nahotě a podle Martucci, můžete se inspirovat k nedělnímu obědu i se přihlásit do Prostřeno, můžete si ťukat na čelo, co jsem si to zase vymyslela a můžete být znechuceni, jak je libo. Bude Vám to ale chutnat. Protože ode mě každému chutná. Tak dobrou chuť!

Začneme něčím jednoduchým, co zvládne každý, kdo se nenarodil s oběma rukama doleva, obyčejným koláčem s hruškami a ricottou. Ale je famózní, tchýni oslníte raz dva, Vaší babičku Vaše snaha prakticky rozpláče, úspěch zaručen.

Potřebovat budete:

• 1 listové těsto /jste-li zdatné kuchařinky, jistě si ho vylístkujete doma, jste-li líné lemry v Itálii jako já, koupíte si ho hotové, a jste-li extra tragické líné lemry jako moje spolubydlící, koupíte si jej již vyválené/
• 250g ricotty 
• 1 vejce
• 4 hrušky
• 1 lžíce cukru 
• 1 echt poctivý český vanilkový cukr /či vanilkové aroma, ale já si sem přivezla ten rozkošný žlutý pytlíček, čili se musím pochlubit, že ho mám a ukázat Italům, jak je naše gastronomie na výši/
• oříšek másla
• kůra z jednoho citronu 
• skořice 

Na pánvi rozehřejte máslo, na něj bez okolků vrhněte hrušky zbavené jadřinců a nakrájené na měsíčky, nechte změknout a zhnědnout /ne do spálena, prosím/, zaprašte skořicí a nechte chladnout. Celý proces netrvá déle než 10 minut. Ricottu /to jest ricotta, ne tvaroh, ano/ smíchejte s cukrem, vejcem a citronovou kůrou. 

Těsto umělecky rozprostřete do koláčové formy, přimáčkněte okraje, propíchejte dno vidličkou /pozor, ať nevykrvácí!/ a natřete sýrovou náplní, na kterou poklaďte hrušky do uměleckých obrazců. Pečeme 15-20 minut na 180°. Máte-li, na rozdíl ode mě, horkovzdušnou troubu, pozor! Je to úplně jedno, jen Vám chci říct, že se máte, že Vám závidím a měli byste si jí vážit.

Koláč chutná teplý grandiózně, ale bolení břicha nemá nikdo rád, takže budeme tvrdit, že nejlepší je vychlazený. Buon appetito!

Pac a pusu

Martuccia

Jak jsem výletila do Montecassina

Mám ráda kostely, chrámy, baziliky, dómy, kaple i katedrály. I když nejsem věřící. Ten smrad nezaměnitelná vůně kadidla mě vždycky uklidní natolik, že skoro chápu, jak to ti katolíci mají. Kdyby byla víra založená na kadidle, mají mě ve spárech. V ikea prý zatím vedle svíček s tropickým ovocem a jablko/skořice kadidlo nemají, takže zůstanu u ňufání v chrámech božích /právě jsem překonala rekord počtu slova „kadidlo“ v jednom odstavci/. Ze všech církevních staveb mám ráda všechny církevní stavby, jen ne kláštery. Proč? Protože jsem asi nikdy v žádném nebyla. A tak nastal čas to konečně napravit.

Klášter v Montecassinu založil sv. Benedikt z Nursie roku 529 a při té příležitosti si založil i rovnou svůj řád, protože už se nemohl dívat na to, jak se nikdo nemodlí a nepracuje. Takže ora et labora a jsme – tadá – u řádu benediktýnů /bylo to napínavé, já vím/. Bohužel mu ten klášter každou chvíli někdo drancoval, a tak by se chudák Benedikt, stejně jako chudák jeho sestra Školastika, asi dost dost divil, jak klášter vypadá dnes. V roce 1944 se tu totiž udál pravděpodobně největší fail druhé světové války. Někdo /třeba wikipedie/ tomu říká bitva o Monte Cassino, já tomu říkám prasárna. Rozbombardovaný klášter na cimp campr, stovky mrtvých /ještě zbytečněji než obvykle zbytečně ve válce/, tisíce zraněných a v neposlední řadě prakticky nesmyslná vojenská akce.

Chudoba a tak...

Je libo čepičku?

Po válce si Spojenci vysypali popel na hlavu, čímž byla celá „patálie“ vyřešena a lid /no dobře, stát/ se složil na opravu kláštera. To, co dnes uvidíte stát na kopci asi 2 km od Cassina, je přesnou kopií původního /+-/ kláštera zbudovaného podle nákresů a popisů, čili je zážitek téměř autentický. Jediná opravdu pravá a dochovaná část je nápis nad dveřmi při vchodu do kláštera, jenžto hlásá příznačně slovo „PAX“. Klášter je překvapivě majetkem státu /beztak Vatikán nehnul při jeho opravách téměř brvou/ a téměř to není vidět - všechno čisté a funkční /tak ale dost už  těmi vtípky na italskou administrativu!/. Nechybí ani holubice míru /italská holubice nedělá vrků ale jakýsi nepopsatelný skřek, škoda/, místo, kde na 200% ulehl sv. Benedikt naposledy, spousta zlata a drahého kamení /ach ta chudá církev…/ a v neposlední řadě impozantní výhled na krajinu, jehož součástí je vojenský hřbitov – polský, německý a hřbitov Commonwealthu.

Jediná zachovaná venkovní část kláštera

Polský hřbitov

Zajímavostí /jakkoliv Vám to možná zajímavé připadat nebude/ je, že území každého hřbitova je výsostným územím dané země, takže můžete vstoupit postupně do Polska, Německa i na území anglomilné. Pohled na pravidelné geometrické obrazce, které tvoří hroby neznámých padlých, je podobně nepříjemný a přitom nutný, jako pohled na zdi koncentračního tábora. Perličkou zůstává, že jsem celou tuto návštěvu absolvovala s diplomaty z blízkého východu, takže část významných událostí, které se při bitvě o Monte Cassino bohužel staly, zůstala zamlčena, a zvídavá Marta si je musela googlit co jí internetové připojení stačilo. V Itálii se tomu říká "Marrochinate" – a kdo jste viděl Horalku, vězte, že realita byla ještě o několik stupňů odpornější. Inu, v rámci dobrých zahraničních vztahů se nehodí vyprávět všechno.

Hřbitov Commonwealthu

Klášter se nachází na kopci a řeknu Vám – je to kopec. Nahoru jsme jeli autobusem, avšak spousta nadšenců již v devět hodin ráno klesala do údolí po náročném výšlapu. Náš průvodce, jehož letokruh se otáčel někde okolo šedesátky, nám oznámil, že se každoročně pořádá závod v běhu do kláštera. Následně nám ještě ukázal, kde v době, kdy byl ještě mladý /rok 2010/, skončil on, když se o závod pokoušel. Bylo to asi 300 metrů od startu, v zatáčce s malou kapličkou. A já dodávám, že i tak ho obdivuju, protože bych pravděpodobně nedoklusala ani tam. 

Mír a vrků!

A jak jsme začali pěkně od podlahy /kláštera/, skončíme tím, co zlí jazykové říkají. V klášteře žije přesně 12-13 mnichů /kdo ví, ale já osobně jsem viděla čtyři a OPRAVDU by mě zajímalo, jak obhospodařují ty lány, když se sedmkrát denně modlí/, žádné ženy. Nebo to prý alespoň nikdy nepřiznají. Mezi bratry tedy prý přebývají i sestry, nikdy to však není oficiální – a když už někdo nějakou potká, pak platí zatloukat, zatloukat, zatloukat. Univerzální pravidlo, že? 

Pac a pusu

Martuccia