Jak jsem výletila do Montecassina

Mám ráda kostely, chrámy, baziliky, dómy, kaple i katedrály. I když nejsem věřící. Ten smrad nezaměnitelná vůně kadidla mě vždycky uklidní natolik, že skoro chápu, jak to ti katolíci mají. Kdyby byla víra založená na kadidle, mají mě ve spárech. V ikea prý zatím vedle svíček s tropickým ovocem a jablko/skořice kadidlo nemají, takže zůstanu u ňufání v chrámech božích /právě jsem překonala rekord počtu slova „kadidlo“ v jednom odstavci/. Ze všech církevních staveb mám ráda všechny církevní stavby, jen ne kláštery. Proč? Protože jsem asi nikdy v žádném nebyla. A tak nastal čas to konečně napravit.

Klášter v Montecassinu založil sv. Benedikt z Nursie roku 529 a při té příležitosti si založil i rovnou svůj řád, protože už se nemohl dívat na to, jak se nikdo nemodlí a nepracuje. Takže ora et labora a jsme – tadá – u řádu benediktýnů /bylo to napínavé, já vím/. Bohužel mu ten klášter každou chvíli někdo drancoval, a tak by se chudák Benedikt, stejně jako chudák jeho sestra Školastika, asi dost dost divil, jak klášter vypadá dnes. V roce 1944 se tu totiž udál pravděpodobně největší fail druhé světové války. Někdo /třeba wikipedie/ tomu říká bitva o Monte Cassino, já tomu říkám prasárna. Rozbombardovaný klášter na cimp campr, stovky mrtvých /ještě zbytečněji než obvykle zbytečně ve válce/, tisíce zraněných a v neposlední řadě prakticky nesmyslná vojenská akce.

Chudoba a tak...

Je libo čepičku?

Po válce si Spojenci vysypali popel na hlavu, čímž byla celá „patálie“ vyřešena a lid /no dobře, stát/ se složil na opravu kláštera. To, co dnes uvidíte stát na kopci asi 2 km od Cassina, je přesnou kopií původního /+-/ kláštera zbudovaného podle nákresů a popisů, čili je zážitek téměř autentický. Jediná opravdu pravá a dochovaná část je nápis nad dveřmi při vchodu do kláštera, jenžto hlásá příznačně slovo „PAX“. Klášter je překvapivě majetkem státu /beztak Vatikán nehnul při jeho opravách téměř brvou/ a téměř to není vidět - všechno čisté a funkční /tak ale dost už  těmi vtípky na italskou administrativu!/. Nechybí ani holubice míru /italská holubice nedělá vrků ale jakýsi nepopsatelný skřek, škoda/, místo, kde na 200% ulehl sv. Benedikt naposledy, spousta zlata a drahého kamení /ach ta chudá církev…/ a v neposlední řadě impozantní výhled na krajinu, jehož součástí je vojenský hřbitov – polský, německý a hřbitov Commonwealthu.

Jediná zachovaná venkovní část kláštera

Polský hřbitov

Zajímavostí /jakkoliv Vám to možná zajímavé připadat nebude/ je, že území každého hřbitova je výsostným územím dané země, takže můžete vstoupit postupně do Polska, Německa i na území anglomilné. Pohled na pravidelné geometrické obrazce, které tvoří hroby neznámých padlých, je podobně nepříjemný a přitom nutný, jako pohled na zdi koncentračního tábora. Perličkou zůstává, že jsem celou tuto návštěvu absolvovala s diplomaty z blízkého východu, takže část významných událostí, které se při bitvě o Monte Cassino bohužel staly, zůstala zamlčena, a zvídavá Marta si je musela googlit co jí internetové připojení stačilo. V Itálii se tomu říká "Marrochinate" – a kdo jste viděl Horalku, vězte, že realita byla ještě o několik stupňů odpornější. Inu, v rámci dobrých zahraničních vztahů se nehodí vyprávět všechno.

Hřbitov Commonwealthu

Klášter se nachází na kopci a řeknu Vám – je to kopec. Nahoru jsme jeli autobusem, avšak spousta nadšenců již v devět hodin ráno klesala do údolí po náročném výšlapu. Náš průvodce, jehož letokruh se otáčel někde okolo šedesátky, nám oznámil, že se každoročně pořádá závod v běhu do kláštera. Následně nám ještě ukázal, kde v době, kdy byl ještě mladý /rok 2010/, skončil on, když se o závod pokoušel. Bylo to asi 300 metrů od startu, v zatáčce s malou kapličkou. A já dodávám, že i tak ho obdivuju, protože bych pravděpodobně nedoklusala ani tam. 

Mír a vrků!

A jak jsme začali pěkně od podlahy /kláštera/, skončíme tím, co zlí jazykové říkají. V klášteře žije přesně 12-13 mnichů /kdo ví, ale já osobně jsem viděla čtyři a OPRAVDU by mě zajímalo, jak obhospodařují ty lány, když se sedmkrát denně modlí/, žádné ženy. Nebo to prý alespoň nikdy nepřiznají. Mezi bratry tedy prý přebývají i sestry, nikdy to však není oficiální – a když už někdo nějakou potká, pak platí zatloukat, zatloukat, zatloukat. Univerzální pravidlo, že? 

Pac a pusu

Martuccia