Jak jsem pekla Torta della Nonna aneb Babiččin koláč

Jsem marná, já vím. Nevěnuju se tomu, já vím. Ale vařím pořád, fotím to pořád a na instagramech to všechno vidíte.

Jsem zpět – zpět v ČR. Návrat byl krutý, letní teploty sice příjemné a odpovídající, ovšem ty milé nezaměnitelné pražské tváře v ranním MHD mi daly pocítit domov, sladký domov. Bojím se otevřít lednici, aby na mě nevykouklo téma evropské imigrační krize. A taky se tu dost špatně pije Aperol Spritz, to si přiznejme, nějak to nemá atmosféru. Ale jinak se vcelku aklimatizuji, náběh do pracovního i zkouškového procesu proběhl a já si peču/vařím/smažím dál.

Máte Aperol žabky? Já jo...

Dneska se ale vrátíme ještě chvíli do Itálie společně s poctivým super-kalorickým dortíkem z kategorie „tímhle dostanete i tchyni do kolen“. Torta della nonna, čili „Babiččin koláč“ je protipólem „Torta caprese“, je lehký a krémový a není ani trochu čokoládový. A zabere asi tak stokrát víc času, nebudu Vám nic nalhávat, pokud jste typ, který odkládá automaticky každý recept, který obsahuje slova jako „vodní lázeň“ (Ahoj, mami!), rovnou to tady zavřete a pošlete odkaz tchyni, jistě ráda s pocitem zadostiučinění upeče. Pochází z Florencie (jedeme na sever, hurá!), někdo tvrdí, že z Ligurie (jedeme na západ, hurá!), ale upéct si ho můžete klidně v Kosmonosích, ingredience jsou dostupné v dnešní době globalizace všem.  

Potřebovat budete na linecké těsto:

• ·         400g mouky
• ·         4 žloutky
• ·         150g moučkového cukru
• ·         200g másla (pojď mi, dieto)
• ·         špetku soli

…a na krém:

• ·        litr mléka (plnotučné, ať se pomějete, ale není podmínkou)
• ·         kůru z jednoho citronu
• ·         80g hladké mouky
• ·         250g cukru (a když dáte míň, budete mít u svého krevního obrazu malé bezvýznamné plus)
• ·         vanilkový lusk
• ·         8 žloutků (to je dohromady tucet osamělých bílků – pusinky? Pusinky!)
• ·         piniové oříšky na posypání (doporučení - zjistěte si jejich cenu ve Vašem okolí a pak se rozhodněte, kolik jich budete na tu ozdobu potřebovat, i v Neapoli mě braly mrákoty, když mi milý pán na trhu oznámil cenu za 30g – oříšky ale nenahrazujte, stačí jich pár, ale patří tam)

Připravte si ruce či robota, váleček a dost místa v lednici. Z ingrediencí vypracujte klasické linecké těsto – to moje je tmavší, protože je z celozrnné mouky, na chuti to ovšem nic nezměnilo, pokud máte domácí vajíčka, těsto bude dokonale žluté. Na hodinu ho zabalte do folie a dejte chladit do lednice. Mezitím si připravte žloutkový krém a to takto:

Do 800ml mléka vhoďte semínka z lusku a lusk samotný, kůru z citronu a zahřejte těsně pod bod varu, zahřívejte pak ještě asi deset minut. Žloutky vyšlehejte s cukrem, 200ml mléka a moukou. Mléko v hrnci přeceďte od citronové kůry a vanilkového lusku a udržujte teplé na plotně – v tuhle chvíli do něj začněte pomalu vmíchávat směs žloutků, mouky, cukru a zbytku mléka. Udržujte opět těsně pod bodem varu a míchejte, dokud krém nezhoustne (asi na konzistenci řidšího pudinku). Odstavte z plotny a asi 10 minut míchejte, aby se směs trochu zchladila, posléze jí přelijte do mělké mísy (ideální je třeba nízký skleněný nebo keramický pekáč) a nechte zchladnout. Fázi chlazení můžete urychlit tím, že překryjete mísu/pekáč potravinovou folií a dáte do lednice – folie zabrání tomu, aby se nahoře utvořil ten všemi nenáviděný škraloup (mňam). Nedávejte jí samozřejmě do lednice horkou, zkažení Vašich ctěných potravin na svědomí mít nechci. Po vychlazení vyklopte směs opět do hrnce/mísy (ano, úplně nové, čisté mísy, čím více špinavého nádobí, tím víc profesionální cukrář!) a promíchejte do hladka.

Dvě třetiny lineckého těsta (nezapomněli jsme na něj, nene…nemusíte si brát dovolenou, jako když pečete Panettone, ale půlden volna ještě žádnému Torta della nonna neublížil) rozválejte na tenký plát tak, aby se Vám vešel do oblíbené formy na koláče – klasická dortová forma ze dvou kusů v tuhle chvíli není úplně šťastná volba, potřebujete spíše něco se skosenými okraji. Přitlačte těsto k okrajům formy vidličkou a propíchejte dno, naplňte těstovou formu krémem a ze zbývajícího lineckého vyválejte kulatý (dejme tomu) plát, který bude sloužit jako poklop. Přikryjte, přimáčkněte v okrajích a znovu propíchejte, potřete mašlovačkou mlékem (bude se krásně lesknout), posypte piniovými oříšky a dejte péct. Koláč pečeme asi 50 minut na 180° - dle Vaší vlastní trouby, koláč je hotový, když začne růžovět jako vánoční cukroví. Nakonec ho ještě zasypte hojně moučkovým cukrem, částečně proto, aby byl ještě sladší, zčásti tím můžete zakrýt případně barevné nerovnosti. 

Koláč se podává ideálně druhý den, kdy je vychlazený z lednice, ale pokud to nebudete moci vydržet (já to prostě nevydržela, ale nutno říct, že se tento experiment s mojí kamarádkou a s mojí spolubydlící obešel bez následků), klidně si ho dejte teplý – je tak sytý a tak velký, že ho stejně nestihnete zlikvidovat okamžitě a na vychlazení Vám ještě kus zbude. Tak jako tak – dobrou chuť! 

Oproti obrázku nahoře jde o večerní teplou verzi - po vychlazení se lépe krájí, ano. 

Pac a pusu 

Martuccia

P.S. Jo a kdybyste chtěli z Babiččina koláče udělat Dědečkův koláč (Torta del nonno), přidejte do těsta i do krému po jedné lžíci kakaa. A bude to úplně jiný a hnědý. 

Jak jsem vyrazila na sever aneb EXPO 2015

Na to, abych napsala článek o svojí cestě na sever do Lombardie se necítím být dostatečně erudovaná, moje návštěva byla krátká (i když intenzivní) a tak jen stručně - je to úplně jiná Itálie. Jako byste přijeli spíš do Německa nebo Beneluxu, všude čisto, spořádano, dopravně-fungující (jako opravdu, smekám, nevídáno, neslýcháno), ticho (až nepříjemné, podezřelé), voňavo (hehe) a samozřejmě draho. Lidé nejsou tolik usměvaví a káva není tak silná, ale ulice jsou široké, nikdo netroubí, chodí se rychle a toulavé kočky najdete snad jen jako autentickou atrakci u hradu, pro Středoevropana je rozhodně stravitelnější postup k italské kultuře přes Milán než být vhozen do jámy lvové na jih. Můj hlavní cíl návštěvy byl ale kromě milánského risotta (neměla jsem) a zmrzliny (měla jsem) jiný - světová výstava EXPO 2015. A tak honem, dokud jsou zážitky autentické. Žádnou adoraci ale nečekejte...

Pavilon nula

Hlavní třída - Decumano centrale 

 O tom, že EXPO se v roce 2015 uskuteční v Miláně (a vy víte, že zrovna já si trochu historie neodpustím ani tady - čili první světová výstava průmyslu a kultury se uskutečnila už v roce 1851 a od té doby se nepravidelně a roztroušeně po celém světě sem tam Bureau of International Expositions rozhodně uspořádat další; vedlejšími produkty opulentních exhibicí jsou třeba Eiffelova věž v Paříži nebo Atomium v Bruselu, které nebyly po ukončení výstav demontovány) bylo rozhodnuto v Paříži už v roce 2008, kdy to Izmír s Milánem /ne, to nejsou ti dva přistěhovalci od vedle/ prohrál jen tak tak. Pomiňme fakt, že v Miláně už světová výstava jednou byla a že by si mohl pomalu někdo všimnout, že v té zemi ve tvaru kozačky jsou i jiná města. Dejte Italovi sedm let na vybudování kolosu a nestihne to. Dejte to do rukou Švýcarům /to jsou ti Italové na severu, co se tváří, že mají pořád špatnou náladu, ale oni narozdíl od Italů mají přesné hodinky a peníze navrch/ a stihnou to s rezervou. Duo Herzog & de Meuron /autoři pekingského olympijského hnízda/ vybudovalo na severozápad od Milána komplex na více než jednom milionu kilometrů čtverečních, obehnali ho umělým kanálkem a hry mohly započít.

Kolumbijský pavilon

Čínský pavilon

Symbol EXPO - Strom života

Osobně bych se na výstavu asi jen tak podívat nejela, kdyby nebyly ve hře dva faktory - už jsem tak jako tak v Itálii /o tom, že z Prahy je to do Milána prakticky rychlejší než z Neapole mluvit tentokrát nebudeme/ a univerzita, na které studuji, je zapojena do programu EXPO a lístky tak vyjdou na směšných 10 euro /moji známí mé peripetie s jejich získáváním znají, takže to zkrátíme na heslo "Nikdy nevěř Italovi, když ti řekne, že lístek budeš mít v ruce do měsíce"/. Pro normální smrtelníky jsou lístky za necelých 40, pro smrtelníky studující za 33 a pokud budete chtít nasávat světovou atmosféru dva dny následující po sobě, vypláznete za to skoro 70 euro. A upozorňuji, že tady útraty nekončí, lístek z centra Milána tam a zpět necelých 5 a počítejte s jakousi útratou, pokud tedy nechcete sušit ústa. Nutno ovšem dodat, že spojení do areálu je vynikající, při vstupu /vstupenky kupujte předem online nebo...Vás čekají krušné časy/ projdete detektorem kovů i s kontrolou tekutin - lahvemi se vybavte, vodu nechte doma - otázka pití je řešena geniálně, po celém areálu jsou na každém kroku automaty s perlivou/neperlivou vodou zdarma k doplnění.

Vietnamský pavilon

Indonéský pavilon

Brazilský pavilon - prohlídka neprobíhá na úrovni země, chodí se po sítích

Po vstupu do areálu EXPO Vás čeká vcelku odzbrojující pohled, působivý "Pavilon Nula" a "Decumano centrale" - hlavní třída, kterou budete následovat celý den, po jejích stranách se nacházejí jednotlivé pavilony, a to nejen ty věnované zemím, ale i ty věnované /převážně italským/ gigantům v oblasti průmyslu a obchodu. Hodnocení toho, jak moc je vhodné, aby mezi prezentací Laosu a Maroka sídlila honosná budova Impresa Sanpaolo nebo Enel nechám na každém z Vás.

Tématem EXPO 2015 je "Feeding the planet, energy for life", čili "Uživit planetu, energie pro život". Každá se zemí pojala tuto myšlenku po svém, sama za sebe mám takový dojem, že země Evropy jej uchopily futuristicky a hledáním řešení, ostatní země pak spíše prezentují vlastní kulturu pěstování potravin - upřímně řečeno, nemůžete chtít po zemích téměř rozvojových, aby závratně přispěly do vínku řešením světového hladu, pokud je jejich zemědělství závislé především na meteorologických podmínkách a pomoci OSN v daném roce. I přesto ale jejich pavilony považuji za to nejzajímavější, co jsme shlédli - ochutnávky kávových zrn z Ghany a Sierra Leone, koření z Etiopie a pohled na kakaové boby z Pobřeží Slonoviny /samotný produkt zprostředkoval pavilon Lindt, díky za bonbón!/ je něco, co se Vám nepoštěstí každý den. 

Čínský pavilon

Korejský pavilon

Ománský pavilon

Země v areálu poprvé nejsou řazeny geograficky, ale podle plodin, které produkují. Alespoň takto to prezentují oficiální stránky EXPO. Tzv. "clusters" /"chumly", chcete-li překlad/ jsou spíše zastřešující pavilony právě pro země zmíněné výše, které samy o sobě nemají velké pavilony, a tak se prezentují svým způsobem hromadně pod "rýží", "kávou", "kakaem a čokoládou", "ovocem a zeleninou", "luštěninami", "kořením", středozemními potravinami", "ostrovními a mořskými potravinami" a "pouštní oblastí". Je nad slunce jasné, že v žádném z těchto "clusters" nenajdete ani Čechy, ani Slováky a už vůbec ne Američany nebo Belgičany. Ale myšlenka je to hezká, zajímavá, jen možná trochu zbytečně zobecňující. 

Rýžové "pole"

Katarský pavilon

Pavilon Turkmenistánu 

A teď už konkrétně. Dostat se za jeden den do všech pavilonů je úkol nesplnitelný. Na internetu dohledáte TOP5/TOP10/TOPbambilion nejlepších pavilonů - a stejně se do nich nedostanete, protože všichni chtějí do těch TOP samozřejmě a fronty jsou nekonečné. Pokud Vás nebaví ve frontách stát podobně jako mě, vyrazíte vstříc novým nevídaným zážitkům do pavilonu Turkmenistánu nebo Ománu a Brazílii se SAE si necháte ujít. I tak se nám ale podařilo navštívit několik zemí - Čínu, Koreu, Malajsii, Kolumbii, Indonésii, Írán, Maďarsko...Každý z pavilonů pojal myšlenku nakrmení planety po svém. Korea a tak apeluje na obezitu a uchovávání potravin, Turkmenistán to neřeší a prezentuje vlastní ropná pole, Čína jede na tradiční vlně "naše zemědělství je staré a čím dál tím lepší" a americký pavilon jako by se celý tak trochu minul cílovou skupinou, neboť nabádá (přiznejme si, že z větší části evropské) návštěvníky k zanechání stravovacích návyků z polotovarů a fast foodů a obrátí se na víru farmářů, čerstvých potravin a všeho, co v Evropě jede ve velkém a směrem na východ do pochopili už dávno. Vliv Michelle Obamové je patrný na každém kroku /vždyť také sama před několika dny výstavu posvětila/ a je to určitě dobře - jen, jak říkám, neprezentují řešení světového hladu, ale amerického špatného životního stylu, každý tak musí začít u sebe. 

Americký pavilon

A ještě jednou Turkmenistán - řešením světového hladu mohou být i tyčinky do uší, proč ne...Využití bavlny je široké. 

Nemůžu si odpustit kritiku českého pavilonu, nejde to. Autoři projektu, Ondřej Chybík a Michal Krištof, měli jednoznačně dobrou myšlenku, ne že ne. Český pavilon je zkonstruovaný z modulárních kontejnerů, rozložitelný a znovu použitelný, myšlenku ekologie a udržitelného rozvoje tedy splňuje na jedničku. Není nijak honosný, dobře, ne každý si potrpí na pompéznost. Ale kdyby se ona nehonosnost navenek vyvážila alespoň prezentací vnitřní, neřeknu ani popel, bohužel, zklamání. Popisky u exponátů prakticky chybí, můžete si je dohledat za použití moderních technologií. Z české kultury prezentujeme sklo (dobrá), marionety (dobrá) a Dalimilovu kroniku (dobrá). Jinak ale pavilon zeje prázdnotou. Oceňuji nápad "laboratoře ticha", jakési oázy, maličké zahrady, která ukazuje "buněčnou úroveň lesního biotopu" - jako snad jediný pavilon obsahuje interiér živé rostliny, na rozdíl například od Malajského pavilonu, který láká na "deštný prales" a najdete jen spoustu umělých kytek. Abych ale jenom nekritizovala, Češi měli zase jednou geniální nápad - pivo a relax. Český pavilon má jednu opravdu nepřekonatelnou atrakci a tou je bazén, menší brouzdaliště obklopené lehátky a na dosah ruky stánek s čepovanou Plzní (za 4-6 euro, kdyby někdo měl potřebu být informován). V parném létě bude bazén narván k prasknutí, o tom nepochybuji. Oficiální zdroj uvádí, že jde o "českou snahu vynahradit si moře" a zároveň pak bazénem prezentujeme vlastní tradici lázeňství. Uprostřed bazénu najdete velkou sochu - napůl pták, napůl automobil - která symbolizuje spojení přírody a technologie /a zároveň filtruje vodu do bazénu/. Upřímně řečeno, Slováci se k nám ve vlastním pavilonu hlásili víc než Češi a musím objektivně uznat, že to celkově pojali lépe. 

Bazén bude po skončení EXPO instalován na pražské náplavce...

Tančící Spejblové mě osobně potěšili ze všeho nejvíce (:

Futuristická instalace, meníčko po Česku, buchty a nefunkční interaktivní součást výstavy

Co se týče jídla, prakticky v každém z pavilonů je možné okusit tradiční kuchyň, přesto ale doporučuji všem škrtům vybavit se vlastní svačinou, pokud nechcete nechat v komplexu 100 euro na osobu za den. Ceny jsou na naše poměry vysoké, porce degustační. Pro představu, ochutnávka malajských mini-špízů nás vyšla na 6 euro, etiopská degustace pak na 14. Svíčkovou pořídíte za 15, tajine za deset. Hranolky v belgickém pavilonu ovšem za 4 eura jako ve vlasti, takže pokud Vás neláká exotika. směle do toho. Vyzdvihnout prostě MUSÍM argentinský pavilon, který, byť prakticky nic neprezentuje, láká lidi na to, co chtějí - kulturu, zábavu, alkohol a jídlo. Talíře přetékají argentinským hovězím, víno teče proudem /do sklenic, žádné kelímky/ a vystoupení hudebně taneční skupiny El Choque Urbano je pro mě jednoznačně největším zážitkem z celého EXPO /pokud se vydáte na výstavu, dohledejte si určitě čas, ve kterém ten den proběhne představení, něco takového jste totiž pravděpodobně ještě neviděli/. A nesmím zapomenout na ruský pavilon - jako jediný, kromě Lindt, nabízí degustaci zdarma. A vodka Beluga je svým způsobem autentický zážitek.

Argentiské tango v podání El Choque Urbano

Jinak nepiju...

...pouze výbornou brazilskou kávu!

Závěrečným výdajem na EXPO 2015 pro nás byly lístky na vystoupení Cirque du Soleil. Nebudu Vám lhát, je to drahé. Ale rozhodně to za vidění stojí, i kdyby to bylo ještě dražší. Ve chvíli, kdy na pódiu akrobati předvádí něco, čeho byste ani nevěřili, že je lidské tělo schopné jdou všechny peníze stranou. Ale vybavte se sprejem proti komárům, otevřená scéna Open Air Theatre a všudypřítomná říčka obklopující areál výstaviště jsou za soumraku pré pro krvelačné bestie. 

Představení s názvem "Allavita" trvá asi hodinu a podílejí se na něm desítky umělců

Před závěrem trochu prakticky: pokud se chystáte do Milana na více než den, doporučuji hledat ubytování přes couchsurfing či airbnb. Hostely jsou plné a v hotelech se nedoplatíte. Doprava, jak už jsem užasle konstatovala, je skvělá kamkoliv i mimo centrum, kvůli EXPO je i posílená večerní a noční doprava. 

Noční pohled na maskoty EXPO - sochy inspirované Arcimboldovými obrazy jsou složené z potravin 

A abych to nějak rámcově zakončila, vidět EXPO je rozhodně zážitek. Nejsem si jistá, jestli stojí za oněch čtyřicet euro, ale pokud Vám v kapse cinkají přebytečné krejcary, proč ne - ne, že by člověk takovou věc viděl každý den. Celková myšlenka je dobrá, realizace má svá slabá místa a jedním z nich je pro mě jednoznačně paradox toho, kolik tahle šaškárna /a to nemyslím nijak pejorativně, ale je to zkrátka jedno velké představení pro lid/ stála jednotlivé země, kolik stála takovou zemi, jako je Itálie, která, co si budeme nalhávat, na tom není zrovna blaze a měla by sakra přemýšlet, kam své peníze investuje. Nevěřím tomu, že EXPO přiláká takové množství turistů, že se to Itálii celé vrátí, a když už, pak na sever, kde je tak jako tak peněz více než na jihu, kde jsou nejvíc potřeba. Dokonalou ukázkou pokrytectví západního světa pak pro mě byl pohled na pavilon věnovaný pomoci dětským obětem hladu, ve kterém se trousilo pár návštěvníků - kteří okamžitě po shlédnutí srdcervoucích obrázků zamířili do nekonečné fronty na belgické pivo a hranolky. Inu, každá mince má dvě strany, snad EXPO přinese řešení světových problémů. A pokud ne, snad Vám alespoň přinese nezapomenutelnou zkušenost. 

Alespoň jeden pohled na Milán...

Pac a pusu

Martuccia 

Jak jsem vařila Riso venere con zucchine e gamberi

Potvory z moře vytažený nejsou moje největší láska, přiznávám. Nemám k tomu odpor, chobotnice mi nevadí proto, že by na mě koukala, ani proto, že má víc nohou než já. Chuťově si neužívám ani mušle, ani všechny ty mořské živočichy, které jsme si ukázali, když jsem vařila caciucco. V čele mých oblíbených potravin na světě je stejně pořád čokoláda. 

Co ale opravdu můžu, jsou kalamáry, ryby a krevety - obzvlášť proto, že si je koupím pod barákem na trhu za pakatel, ráno nalovené. Pokud jste v České kotlině, doporučuji vyrazit někam směr chlazené potvory /třeba do makra/, mražené prostě nikdy nebudou mít takovou chuť, jakou mají mít. A když už ty dlouhonohé krásky seženete, můžete se inspirovat jednou z nejjednodušších příprav, které existují a kterou se Vám pokusím zprostředkovat. 

Výbornou přílohou ke krevetám je nic. Nebo chleba /bílý a čerstvý/. Těstoviny s rajčaty. Anebo rýže - já se zamilovala do italské rýže venere. Jde o neloupanou černou celozrnnou rýži, pěstuje se v Piemontu a má zvláštní chuť, trochu jako ořechy a čerstvě upečené pečivo. Sehnat se dá na internetu, ale viděla jsem jí v Čechách i ve větších supermarketech či obchodech s italskými potravinami od profláklé značky s kohoutem - Gallo. Stojí trochu víc, ale z toho se nestřílí, krevety si zaslouží vybranou společnosti. 

Syrová rýže venere

Potřebovat budete:

• 150g rýže venere
• 1 malou cuketu 
• 1 stroužek česneku 
• 2 lžíce olivového oleje 

• krevety /množství je na Vás, ale z půl kila nevyloupaných krevet se nají obvykle tři osoby/
• 1 stroužek česneku 
• bílé víno /záleží na množství krevet, na ono půl kilo počítejte 2dcl/
• olivový olej 
• petržel

Začneme rýží, protože se chudák bude vařit dlouho. Dáme vařit osolenou vodu jako na těstoviny, do které, až dosáhne bodu varu, nasypeme rýži - vaříme cca 20 minut, zcedíme. Na olivovém oleji osmahneme česnek - vyjmeme a zahodíme. Na česnekovém oleji opečeme na půl kolečka nakrájenou cuketu /kolečka tenká, cca půl centrimetrová/. Smícháme zcezenou rýži a opečené cukety, osolíme, opepříme a necháme zatím stranou. 

Seznamováci briefing s krevetami

 Krevet se v žádném případě nebojte. Opět vzdejte poctu česnekovému oleji, na který /a pozor, musí být opravdu rozpálený/ vyklopte krevety /ty, jsou-li čerstvé, neomývejte, přišli byste o základ chutě/ a opečte zprudka z obou stran /tím Vám jemně naznačuji, že byste je neměli zapomenout otočit/, celý proces trvá opravdu chvilku, krevetám stačí minuta z každé strany. Rozpálené krevety pak jen zalijte vínem, ze kterého nechte odpařit alkohol /asi další minutu/ a nakonec zasypte čerstvou nasekanou petrželí. Zakryjte poklicí a nechte asi tři minuty dojít. A hotovo. 

Nezapomeňte je před konzumací vyloupat...

Servírujte rýži s cuketou, na kterou pokladete krevety - nemíchejte dohromady, černá rýže je potvora a obarví všechno, co se k ní dostane do příliš intimního kontaktu. Krevety nakonec ještě zakápněte citronem, ale není to nutnost. Dobrou chuť!

Pac a pusu

Martuccia 

Jak si tady žiju

Jak si tady tak sedím na terase při snídani, napadlo mě, že už bylo dost výletů a receptů /i když obojí si našlo své adresáty a pomalu plní účel/ a měla bych konečně odpovědět na tu věčně kladenou otázku: "A jaký to tam vlastně je?", případně "A co tam vlastně celý dny děláš?". No...Je to tady super a nedělám prakticky nic, alespoň v měřítku svého před-erasmového života /prý se život dělí na "před erasmem" a "po erasmu", čili ze mě bude lempl na N-tou/, ale mám z toho i tak spoustu zážitků. Moje nervová vlákna jsou tak pružná, že by po natažení trumfla i Ariadniny zlaté nitě. Už se nerozčiluju půl hodiny, ale jen půl minuty, protože mi pak hodně rychle dojde, že v zemi, jako je tahle, je mi to stejně k ničemu. A tak se usmívám a jím si jahody.

Ráno vstávám /a opářím se čajem/ a jdu snídat na terasu, ne snad proto, abych provokovala fotkami, ale proto, že mám v pokoji miniaturní okno metr na metr u stropu a je tam permanentní tma /ale je tam jako v jediném pokoji v bytě klimatizace, čili vítězství je mé/, takže účel je čistě praktický. Na terase velké asi tři průměrné pražské garsonky trávím obecně hodně času a moje spolubydlící mě má za úžasnou atrakci, předvádí mě jako cvičenou opičku kamarádům se slovy "Modrooká Napoletánka, chápete to? Je černější než my všichni!". A když mi zrovna dojdou vločky /či trpělivost se sousedkou, která vyhrává na celou čtvrť napoletánský pecky a zpívá, co jí hrdlo stačí a nikdo jí nemůže říct ni worta, protože její papnek je velký zvíře v místním podsvětí - myslím to vážně, byla jsem několikrát upozorněna, ať na ní raději ani nekoukám, nebo přijdu o kejhák - jinak je tu bezpečno/? Chodím se nasnídat do města. Pod domem, kde žiju, sídlí maličká rodinná pekárna, která nemá ani prodejnu, jen pult před výrobnou, avšak prodává ty nejlepší cornetta /italská variace na croissant, ovšem mnohem lepší samozřejmě/ plněná takovým množstvím nutelly /vše, co je tady označeno za čokoládové, je plněné nutellou, win/, že neustále hrozí, že se v ní utopíte a ještě navíc nebudete vůbec litovat. Další možností je pak usednou - respektive postát, tady se zkrátka u kávy nikdy nesedí, protože to je za příplatek, krize je krize - na bar s cappuccinem /žádné obrázky, žádné servírování, voda samozřejmostí a nejlepší káva je na světě/ a místní cukrářskou delikatesou, sfogliatellou. Po snídani se vrhám do víru velkoměsta. 

Sfogliatelle od Leopoldo

Žiju v historickém centru, v jedné z nejstarších čtvrtí jménem Montesanto, která je křižovatkou všech možných dopravních prostředků (některé jsou i funkční) od lanovky přes metro až po vlak. Ne, nekoukám na moře a ne, ještě mi tu nikdo neusiloval o život, pouze o deštník a o brýle - a shoří za to v ohni pekelném /ano, sídlí tady camorra, ťuky ťuky/. Ale je tu levno, čímž ovšem nemyslím nájem, který je pro správného erasmáka dvojnásobný než jaký by byl ochotný zaplatit Ital, a tedy s podivem nekřesťansky vysoký na to, že jsme v katolické zemi /moje spolubydlící/majitelka ovšem vzdala svůj vztah k církvi prý někdy okolo dvanáctého roku a patří tak k nevěřícím psům tohoto krásného města/. Byt se nachází ve třetím patře - ale pozor, italského měřítka, takže přihoďte mezonet do každého patra a šlapete do šestého bez výtahu v parném létě - a hlídají mě tady sousedky, průměrný věk 80+, které by mohly svými reflexy a pozorovacími schopnostmi konkurovat kdejakému výsadkáři a podle mě pracují minimálně pro interpol. Ale oblíbily si mě, takže se cítím v bezpečí, i když jejich napoletánskému dialektu nerozumím, ale usmívám se a mávám (nedávno se mě zeptaly, jestli mám povolení k pobytu - chudinky ještě prý nezaregistrovaly existenci EU)  

Klasická neapolská ulička 

Moje krásná, vymalovaná, předělaná klícka

Po snídani tedy vycházím do ulic, přesně do těch uzounkých uliček, kde visí prádlo z jednoho balkonu na druhý, kde řvou trhovci na lidi i krevety, které se spolu s chobotnicemi snaží zorganizovat velký útěk směr moře, kde se prohánějí motorina tam, kde nemají co dělat a občas /asi tak každých pět minut/ sem zabloudí i auto do protisměru a čeká, senza stress, co bude dál. Napoletánci jsou šneci a po ránu obzvlášť, plouží se, kouří, snídají, plkají, rozhazují rukama a já kličkuju slalom jak jen to nejrychleji jde /a to je ten důvod, proč mně v tomhle podnebí pudr na nose nevydrží ani deset minut, zatímco Italky vypadají jako omalovánky 24/7/. Po cestě každé ráno potkám toho příjemného mladého slovenského bezdomovce /ach, ta vůně domova.../, který mi oznámí "Preeego syňorýýýna, úna monetýýýna" a za ním následuje ještě pět dalších, kteří se mi snaží prodat zapalovač, kapesníčky, opičku na gumě a jeden černoch, který mi jednoduše řekne "buon giorno, bella!" a kdyby to neudělal, asi bych neměla svůj den. Lákadel jsou po cestě mraky, nejen sfogliatelle, ale i babà, cannoli, cassate, zeppole, graffe, delizie a spousta spousta dalšího, z čeho teče cukr a je to dokonalé.

"Dnes strávím jeden den jako politik - nebudu dělat ani ***"

Lidové tvořivosti se zde meze nekladou

Maska Pulcinelly, patron a symbol Neapole 

Dorážím na fakultu a jdu se podívat, kam se mi přesunula přednáška tentokrát. Do jiné auly? Ale kdeže. Do jiné budovy. V jiné ulici. Přemisťovat se neumím, čili opět slalom a já bláhová si myslím, že když hodina má začínat v 10:30, v 10:45 dorazí i vyučující. V tuto dobu se ovšem pomalu začnou trousit pouze asistenti, kteří se, stejně jako u zkoušek, olíbávají a zdraví. Jeden se mě nedávno zeptal, aby řeč nestála, jestli se v ČR dělají advokátní zkoušky. Vysvětlila jsem mu princip veřejné a soukromé státnice, tříleté koncipientury a advokátní zkoušky /v Itálii, v té zemi zaslíbené, nic takového neprobíhá/ a ve chvíli, kdy se začal značně rosit, jsem to raději utnula. Velmi mile se mi ale vždy snaží vysvětlit /na přednášce pro pátý ročník/, jaký rozdíl mezi federací a konfederací a co je to subjektivní právo občana, takže myslím, že si mě celkem oblíbil. Ve finále dorazí i kapacita z oboru, vedoucí katedry, člen všech možných i nemožných orgánů státní správy, laureát nespočtu cen a obdivuhodná osobnost, která se celkově zajímá o systém v ČR a věnuje vždy alespoň polovinu své přednášky polemice nad tím, že by se jemu a celkově všem Italům vlastně v Praze žilo lépe. Je to příjemná změna po všech těch "eeeh, Cecoslovacchia?". 

Nejkrásnější auto v naší ulici

Moje spolubydlící Lucia! 

Po skončení přednášek můžu zpět slalomovat směr Montesanto, něco přes dva kilometry. A tady pozor - jsem pochopitelně za exota, neboť chodit v tomhle městě pěšky je něco jako hrdelní zločin. Spolubydlící stále nechápe, proč nejezdím metrem. Snažila jsem se jí vysvětlit, že kdybych se na krásně chtěla spolehnout na jakýkoliv dopravní prostředek v téhle džungli, trvalo by mi to sto let. Pak prohlásila něco o bláznech, Němcích a dlouhých nohách a nechala to být. Když si připadám bohatá, čapnu na rybím trhu první rybu, když ne, jenom jí pozdravím a domů se mnou neputuje. Něco ale táhnu domů vždy a pak se proklínám při výšlapu do výšin svého budoáru, ovšem chodit dvakrát je pro slabochy.

Úlovek v večeři...

Přichází pozdní odpoledne a mě čeká učení. Ano, je to zvláštní, je to nečekané, ale je to tak, erasmáci se musí učit. A ne málo a není to ani trochu zábava, ale Evropská unie stipendia prý nedává na dovolenou a opalovačku u moře. Škoda. Do učení se ovšem nenořím natolik, aby mě z něj nevytrhla zpráva od polské kamarádky, která má obvykle tři modifikace - "gelato?", "running?", anebo "party?".

O svém ne-běhání /vypadám vtipně, ano/ bych se tu příliš nerozepisovala, jen pro ty, kteří si snad myslí, že běhat okolo moře je nepřekonatelný romantický zážitek, kilometry pod nohama utíkají a vy je ani nevnímáte - ne. Gelato je naopak vždy dobrý nápad, zkrátka vždy. V Neapoli nemůžete šlápnout vedle, avšak nejlepší zmrzlinu celkově mají v řetězci Casa Infante, kde zásadně stojím alespoň pět minut nad výběrem a nejraději bych si dala všechny. Dalším oblíbencem je pak Gelati Fantasia a nově objevená zmrzlinová samoobsluha Mooo, kde si natočíte příchuť dle libosti a nasypete na ní všechno od kinder křupek přeš lentilky, sušené i nakládané ovoce a zalijete do samozřejmě nutellou a pak zaplatíte šest euro, protože nutella je těžká a vy platíte na váhu. A doplácíte na tu svou. Poslední variantou, kterou mám na výběr, je party, erasmácká party po italsku. Začíná nejdříve o půlnoci, vždy stejný playlist, vždy stejný klub, vždy stejné tváře. A už je to trochu nuda, co si budeme povídat. Ráda bych ale na tomhle místě vyvrátila představu o tom, jak se tu všichni opíjejí do nepříčetnosti. Opít se v Itálii není zrovna levné, navíc z Aperol Spritzu by to trvalo notnou chvíli, čili ne, neopíjíme se, Italové obecně příliš nepijou, ani ti mladí, a tak na ulici nezažijete tak nezapomenutelné zážitky jako v pražském metru po 23. hodině, nebo snad v noční lince, Václavské náměstí je proti místnímu nočnímu centru vyloženě Bronx.

Zmrzlina z oblíbené gelaterie

Před jakoukoliv večerní akcí je ale vždy dobré naplnit žaludek tak, aby vydržel dlouhou dobu do chvíle, než bude společenský přijatelné mluvit o snídani. A když zrovna nejsem v náladě vařit /což se zrovna mně konkrétně stává opravdu zřídka/, nabízí se mi sto možností, kam zamířit.

Pizza da Gino Sorbillo

Pizzerie je jasná a nebudu Vám tady vypisovat doporučení, protože to už jsem udělala tady, takže až navštívíte Neapol, stejně nebudete vědět, kam dřív. Není to ale jenom o pizze /která je děsně dietní a zdravá a víme/, restaurací se Vám tady nabízí mraky k navštívení a mou oblíbenou je Trattoria Da Nennella, taková esence Neapole a její kuchyně.

Večerní přístav

                                     Cammarota Spritz

Chodit sem před devátou nemá cenu, jelikož tu budete sedět pouze mezi turisty, Italové se začnou trousit okolo desáté nejdříve. Nennella není jenom atrakcí pro Američany a Němce, je to místo s rodinnou tradicí, kde se schází bohatí i chudí Napoletánci. Menu tady stojí jednotně 15 euro a po příchodu Vám přistane na stole plastový kelímek, příbor s ubrouskem, lahev vody a lahev místního červeného vína. Nikdo se Vás na nic neptá a nikdo se s Vámi příliš nemazlí, zato všichni hodně křičí, zpívají a číšníci tancují po stolech a dělají si legraci z hostů. Můžete si vybrat, jestli chcete menu s předkrmem, nebo bez /ale to Vám nedoporučuju, protože přijdete o hodně/ a po jeho zkonzumování si vyberete z denní nabídky primi a secondi - první chody je několik druhů těstovin, mezi druhými najdete kromě stálé nabídky steaků a podobných pičičvin /místní by si ho nedali, co Vám budu povídat/ po ne-rybožrouty denní nabídku ryb a plodů moře - jednou je to losos, podruhé mečoun a potřetí plněná chobotnice. A smažené ančovičky, ty jsou tak vždy. Na závěr dostanete ještě na výběr z nabídky ovoce, které Vám na stole přistane v plastové záchodové míse, a musíte se rozhodovat rychle, protožee u vedlejšího stolu by taky rádi jedli. U východu zaplatíte 15 euro a do ruky Vám vrazí žeton na kávu, kterou u stánku na ulici dostanete už připravenou, horkou jako peklo. Přesunou se můžete ihned k proslulému baru Cammarota, spritz baru, kde Aperol Spritz pořídíte za euro - bez ledu a pomeranče, zato z pravého prosecca a bez konzervantů a barviv. A jste v centru, noc je mladá a vy vstávat nemusíte, protože v Itálii se nikdy nikam nespěchá. Památky Vám neutečou, stojí tady totiž tisíce let. A Vesuv? Bez jeho hrozby by život tady možná nebyl takový, jaký je.

Pac a pusu

Martuccia