Jak jsem si sbalila kufry

Balíte rádi? Kufry, pochopitelně. Mám kolem sebe dost lidí, kteří se hrozně rádi ohání takovým tím „nesnááááááášim baleníííí“, což jsem nikdy nechápala, přeci ať už jedu na dva týdny all inclusive do Tuniska anebo na předražený eurovíkend do Amsterdamu /ani jednoho jsem se nikdy neúčastnila, přiznávám, ale jelikož jsem chytrá jak rádio, přesně vím, jak bych postupovala/, vezmu velikostně odpovídající zavazadlo, naházím do něj pár základních věcí, jako zdatný turista zvážím i možnost nezbytností typu deštník a vývrtka /obojí zásadně zapomínám, tudíž už mám doma moc hezkou sbírku/, následně přihodím ještě dva svetry a jedny kalhoty navíc /protože co kdyby/, a jedu. Předpokládám, že většina lidí se ve vlastním šatníku alespoň rámcově orientuje, i když je pravda, že mám podezření na existenci červích děr v mojí vlastní šatně, věci se zjevují a mizí a tak často ztrácím přehled/. Každopádně já a balení k sobě jsme k sobě nechovali prakticky žádné blíže popsatelné negativní emoce. Jooo, ale kde že loňské sněhy jsou.

Když jsem byla malá /začneme u dinosaurů/ a čekala mě velká dobrodružná cesta na školu v přírodě do Malé Úpy, maminka mi – dle pokynů pančelky – připravila seznam čítající 10x ponožky /my jsme doma hodně přes hygienu a tak, víte, takže vždycky alespoň 3 kusy všeho navíc/, 5x tríčo s krátkým, 5x s dlouhým, 5x tatranku, atd. Ve chvíli, kdy přišel čas opravdu sbalit kufry a zvednout krovky směr jih, jsem si řekla, že to přeci zvládnu, neb jsem prakticky profesionální balič kufrů. Chyba lávky. Dostala jsem spoustu cenných rad ze všech stran – od „vezmi si všechno, protože je tam všechno hrozně drahé“, až po „neber si nic, všechno si koupíš“.

V normálním světě máte jednoduchou rovnici: počet dnů pobytu se rovná počtu kusů spodního prádla +3 a šaty/trička/kalhoty tak nějak přiměřeně dle vlastních preferencí zjištěných dlouhodobým empirickým výzkumem. Ve chvíli, kdy se máte sbalit na +- 365 dní zima/léto/déšť/kroupy/monzun/sahara, přichází malý problém. Do dvou kufrů velikosti menších kosmických těles musíte vměstnat i věci jako je žehlička, osušky, hrníček, pár oblíbených zákoníků a hlavně boty od žabek až po kozačky, přes plavky k zimnímu kabátu /co kdyby udeřily v subtropech mrazy, nikdy nevíš/. Hygienu, alespoň tu základní, ovšem rozšířenější než roztomilá cestovní balení šamponků z Yves Rocher. A lékárničku. Můj praktický lékař vzal můj odjezd opravdu velmi vážně a do svých rukou, tudíž moje představa paralen/živočišné uhlí/ibalgin a náplast byla hodně necitlivě vysmáta a na seznamu mi přistály několikery antibiotika, léky na žaludeční vředy /“Vy studujete práva? Tak napíšeme dvoje…“/, tabletky všech barev a tvarů a i kapky do očí, protože když mi bylo 7, měla jsem zánět spojivek a nikdo neznáme dne ani hodiny. Sázka o to, jestli ebolu prodělám dřív já, nebo kamarád mířící na Sri Lanku /ahoj, Míšo!/, ztratila smysl, protože bych jí vhodnou kombinací léků pravděpodobně vyléčila v řádu hodin.

Moje mise však nakonec byla úspěšná, do kufru se dokonce vměstnal i spacák a crocsy /jo, nosím crocsy a miluju je i přes jejich hnusnotu neskladnost/ a spousta dárečků na cestu /například praktické a nezbytné vlhčené ubrousky hello kitty/. Jsem si jistá, že spacák využiju hned, jak poleví ta třicetistupňová vedra /takže někdy okolo prosince/, stejně tak jistě využiji zateplená pérka, parku s beránkem a termo-punčochy. Má italská spolubydlící se na mě shovívavě usmála a řekla mi, ať to neřeším /a to dokonce i po tom, co jsme vytahaly mé lodní kufříky do třetího patra bez výtahu/. No co, chybami se člověk učí. Až se budete na dlouhodobý pobyt balit Vy, budete vědět, že žehličku stejně potřebovat nebudete, protože košile jde vždycky nějak chytře vyvěsit na ramínku, a že si máte, narozdíl ode mě, sbalit hřeben /klasika prostě, klasika…/. Já Vám ve Vašem balení budu držet palce.

Pac a pusu

Martuccia