Jak jsem vyřizovala a zařizovala

Od dob, co z mého života zmizela matematika a přepadovky z fyziky /díky, Stando!/, si prakticky nemám na co stěžovat. Sice se ještě občas budím v noci hrůzou zpocená z toho, že se moje maturita z matiky anulovala a já budu muset znovu integrovat a derivovat a kreslit zak zak grafy, zatímco zloprcek Olmeda bude stát nade mnou /no, spíš pode mnou/ a křičet na mě, že mám stejně tahák /a já nikdy nemám tahák, nikdy/. Moje hejty se tedy soustředily v posledních letech na maličkosti jako je pražská lednová břečka na semišových kozačkách a učitelky prvního stupně, které vedou děti do mekáče Na Příkopech, aby jim zadělaly na obezitu minimálně třetího stupně. 

Italská byrokracie by se téměř mohla zařadit mezi hejtu-hodné subjekty, já jsem sem však přijela s naprosto vyrovnanou myslí a rozhodnutím se nerozčilovat, a tak se do vod 1000věcí-co-mě-serou-na-Itálii pouštět nebudu. Jednak proto, že nejsem tak vtipná, jednak proto, že když už po týhle zeměkouli chodí Láďa Hruška a jeho kuřecí kůžičky, žádná jihoitalská instituce si lynč nezaslouží. Abych Vás ale nekrmila jen fotkami z pláže a zmrzlinou /jo, počkat, Vy si vlastně nedáte - tak já si dám za Vás/, smějte se se mnou /nebo mně, jak je libo/. 

Základem všeho je mít po příjezdu nějaké potvrzení toho, že EU Vám neposlala peníze na to, abyste je projedli a propili /ošatit se z nich nelze, věřte mi/, ale že to svý studium a obecně reprezentaci tý naší malý zemičky berete fakt vážně, Potvrzení o přijetí ke studium máte, potřebujete se zaregistrovat. Na webových stránkách /dá-li se tomu tak říkat, java script z roku raz dva a aktualizace jen k oslavě milénia/ dohledáte, že zahraniční oddělení otevírá v 9:00, Dorazíte v 9:30, protože už tušíte. Na dvěřích je napsáno 10:00. Již v 10:30 /!/ přichází paní, kliká cvakne a letíte Vy, neboť ona to nevyřeší a musíte za Simonem. Simone Vás za dvě minuty za registruje a dalších deset stráví tím, že hledá mapu, kterou sice nenajde, ale ujistí Vás, že všechno potřebné stejně najdete a kdyžtak se zeptáte, protože Vaše italština je jednoduše báječná. 

Dalším nezbytným cárem papíru je tzv. codice fiscale, jakási občanka, identifikační číslo na věky věků. Neptejte se mě, k čemu to je, to já nevím, ale klidně se mě zeptejte, kde to pořídíte, protože za ty dvě a půl hodiny to tam znám dokonale a dokonce jsem se stihla seznámit se členem ostrahy. V našem západním /ať si každý říká, co chce!/ světě jsou taková ta zařízení na úřadech, na kterých zmáčknete čudlík odpovídající Vašemu požadavku a ono Vám na oplátku vyplivne pořadové číslo. Takové automaty s čudlíky tady mají taky, jen je ovládá jeden malý, ale šikovný pan byrokrat a beda tomu, kdo mu sáhne na čudlík. Pěkně si vystojíte frontu, aby onen příslušný čudlík /krásné slovo, že?/ zmáčkl za Vás. Trvalo to tedy asi jen 30 minut než jsem se dostala na řadu a štěstěna stála jako vždy při mně /anebo to bylo díky mejm krásnejm modrejm vočím/, neboť za mnou se zaklapla pomyslná vrátka a patnácti lidem stojícím stále ve frontě bylo oznámeno, že si mohou přijít na briefing znova asi tak za tři hodiny. Nadávky neměly dlouhého trvání, protože bych Vám ráda připomněla, že je tu přes den asi 35 stupňů a klimatizace na dobré slovo, a mluvení vyčerpává. No a taky když má Ital siestu, Vám nepomůže ani svěcená. 

Formuláře jsem samozřejmě vyplnila špatně /při mým vzdělání, jo, na poště se pravidelně při vyplňování čtvrté zkažené složenky červenám i v podkolenní jamce/, ale paní úřednici to nevadilo a nabídla mi bonbon. Potom chvíli bojovala s italskou klávesnicí, na které marně hledala "Á" /které Italové normálně používají/, pak prohlásila, že se na to může Vy-víte-co a nabídla mi další bonbon. 

Vítězoslavně jsem se svým fiskálním kódem vyšla ven jen o pouhé dvě a půl hodiny později než jsem vešla. A to do toho nepočítám to půl hodinové hledání správného vchodu do správné budovy, která byla úplně jinde než udávala adresa. Konečně jsem se ale mohla vydat vstříc dalším administrativním dobrodružstvím, a tom zase příště /můj život je tak vzrušující!/. 

Pac a pusu

Martuccia