Jak jsem byla muzejní

Já jsem hodně muzejní člověk. Jsem muzejní přes den, jsem muzejní v noci /z těch front mi jednou praskne žilka a bude po mě, I swear…/, jsem muzejní doma i v zahraničí, jsem muzejní v létě, v zimě, sama i s doprovodem. Trochu homo museus. A tak musím být muzejní i tady. Dnešní článek je věnován zapáleným cestovatelům, milovníkům umění a skeptikům, kteří si stále myslí, že v Neapoli je bobek.

Pro začátek jsem to vzala z gruntu, nejsem žádný béčko – takže národní muzeum. Museo nazionale je zároveň museo archeologico /jednoduše proto, že tady kam kopnete, vykopnete minimálně korintský sloup a sem tam i kus zlata/. Nachází se ve čtvrti Museo u stanice metra Museo /takže jako doma prostě/ a rozkládá se na ploše asi 12 000 metrů čtverečních, čili netrefit sem může jen blbec. Budova je impozantní a jedna z největších v Neapoli celkově /takže jako doma prostě/, původně sloužila jako jízdárna a kasárna, následně jako univerzitní budova, společně s Bourbony se sem přemístily umělecké sbírky a po sjednocení Itálie tady zůstaly /vracení je pro slabochy/. Muzeum tvoří tři hlavní sbírky: sbírka rodu Farnese /čili sochy/, sbírka pompejská /čili mozaiky/ a sbírka egyptská. Tímto končí můj wikipedický proslov a dostáváme se k postřehům.

Zleva hore: Apollo seduto, Toro farnese, obrazárna rodu Farnese a pohled na hlavní schodiště

 Sbírka egyptských artefaktů by měla být, dle dostupných zdrojů /a tím nemyslím svou italskou spolubydlící/, druhou největší v Itálii /hned po muzeu v Turíně/. No…Smutný příběh, co Vám budu povídat. Sbírka obsahuje jednu mumii a jednu mumifikovanou hlavu jako bonus /i s vlasama a řasama a obočíma, mlask/ a tady končíme. Později jsem se dozvěděla, že sbírka jako taková opravdu velká je, jen se nachází v několika místnostech. A v Neapoli je krize a muzeum nemá peníze na to, aby zaměstnalo další lidi, kteří by vysedávali na těch malých dřevěných židličkách a podezřívavě pokukovali po návštěvnících, kteří otlapkávají skleněné vitríny a poslintávají nad mramorem. Takže se sbírky zkrátka zavřou a ende schluss. Mramorové sochy jsou kolosální, krása střídá nádheru v podobě fresek i obrazů a v pompejské sbírce najdete všechny ty známé kousky, které budete právě v Pompejích hledat marně – tudíž doporučuji navštívit muzeum v kombinaci s vykopávkami.

Zleva hore: Cave canem, soška Fauna, pompejská Venuše a I Musicisti

Pro většinu pubertálních a věčně mladých návštěvníků skýtá největší potěchu část, jež se zove „Gabinetto segreto“, čili tajný kabinet. Přemýšlela jsem, jak to popsat elegantně a s grácií, ale vzhledem k tomu, že je to jednoduše antická porno-sbírka, rozhodla jsem se na to vykašlat. Dilda, obskurní malbičky, sošky, přehlídka údů všech velikostí a tvarů, pomůcky, udělátka /"A pak řekla: PYJ! NE! To že řekla?!"/…Ale má to historickou hodnotu a je to moc poučné. Vstoupit můžou oficiálně návštěvníci starší 14 let, ale chi se ne frega, pánům na dřevěných židličkách je to putna, jen ať si mládež užije. Takže doporučuji, budete se červenat až v podkolenní jamce.

Netřeba popisků...

Druhým muzeem, které jsem měla zatím čas navštívit, je Museo nazionale di Capodimonte. Palác Capodimonte se nachází ve stejnojmenném parku a /stejně jako všechno ostatní, co tu nepochází z antiky a zároveň to nestojí za bačkorku/ bylo pod palcem Bourbonů.  Přiznám se, že nejsem zrovna znalec umění a obrazy mě ze všech oblastí berou úplně nejméně, ale pokud chcete vidět nějakého toho Botticelliho, El Greca, Hayeze, Tiziana a Goyu, směle do toho, Vaší kulturní uměleckou dušičku to jistě pohladí. Pro nás ostatní materialisty jsou tu navíc k vidění královská apartmá, tapety, nábytek, lustry, porcelán, lesk a blingbling všeho druhu. Momentálně je sem umístěna také nestálá mini-sbírka Caravaggia. A Caravaggio vždy stojí za to, i když jste malířský polo-tupoň jako já.

Zleva hore: El Greco - Ragazzo che soffia su un tizzone acceso /El Soplón/, japonský salonek, palác Capodimonte a Francois Gérard - Napoleon 

Každou první neděli v měsíci je vstupné do většiny státních muzeí zdarma, takže pokud plánujete návštěvu a víte, že bez umění nemůžete žít, doporučuji se poohlédnout po letenkách v tomto časovém úseku. Já chodím do muzea zadarmo tak jako tak, neboť moje italská spolubydlící /ať to pořád tak nerozepisuju, je to jednou pro vždy Lucia/ studuje dějiny umění /čili má vstup zdarma/ a má dva indexy a jsme si děsně podobné /haha, ani omylem/. Jako správný Čech nemohu takovou nabídku odmítnout a tak se tvářím studijně-umělecky-italsky.

Caravaggio - Flagellazione di Cristo /Bičování Krista/

Rétorická otázka na konec - chodíte taky rádi do muzea, i když nedokážete správně rozlišit styl Van Rijna od Delacroixe? Děláte to z povinnosti /"Jsem byla třicetkrát v Louvru, patnáctkrát v Uffizi a desetkrát v Museé d'Orsay!"/, nebo na sebe necháváte umění "působit" a je Vám jedno, kdo to upatlal? Anebo Vás jako mě zajímá spíš to historické pozadí /Móňo, co, hmmmm?/ a chiaroscuro je tam jako bonus navíc? 

Pac a pusu

Martuccia