Jak jsem výletila do Sorrenta

Dneska trochu cestovatelsky a poučně. Na jih od Neapole se táhne tzv. Costiera amalfitana /řekla bych Amalfinské pobřeží, ale zní to stejně blbě jako Tridentsko-Horní Adiže/, naprosto kouzelné místo, před kterým nějaká Francouzská riviéra bledne závistí. Celá Costiera začíná městečkem /no jako je to vesnice, co si budeme povídat/ Sorrento na /překvapivě/ Sorrentském poloostrově a končí u Salerna /a pak je zase další pobřeží, které je také velice nádherně krásné, ale bohužel si ho ještě nevšimli filmaři a britští turisté/.

To, že Sorrento leží necelých 50km od Neapole, si můžete přečíst na wikipedii, stejně jako to, že jej založili před dvěma a půl tisíci let Řekové /spojovali jste si Itálii vždycky s Římany? Jo? Tak nic, všechno je tu od Řeků, Římani jen všechno obšlehli a pak už divide et impera a po Řecích ani pes neštěkne. Na italské wikipedii se ale dočtete, že město sice založili Řekové, ale až Etruskové z něj vlastně udělali něco obyvatelného – lži a demagogie, znáte to/ a že se tu narodil Torquato Tasso. Italianistická duše mi nedovoluje nezmínit, že jsem našla onen krásný rodný dům, a je to přesně ten, kam se šílený geniální Torquato vydal oznámit sestře vlastní úmrtí, protože ho zkrátka zajímalo, jak bude reagovat. 

Circumvesuviana cum Vesuvio

Jak se do Sorrenta dostanete se na české wikipedii nedočtete, stejně jako to, kam máte zajít na zmrzlinu, takže to Vám sdělím já. Z Neapole jede přímo do Sorrenta tzv. circumvesuviana alias vlak, stojí jakousi směšnou částku a sice Vás to bude stát hodinu a půl času /hodinu cesty a 30 minut je standardní zpoždění, neuděláš nic a nemá cenu se rozčilovat/, ale ty panoramata, táto, to je něco. Tedy pokud zrovna nestojíte na jedné noze a ještě ne na vlastní a nepadá na Vás banda Britek ve středním věku /jenžto mají pohorky…a vy žabky…a Vás to tedy trochu bolí/. Circumvesuviana jaksi cirkuluje okolo Vesuvia, tudíž krása střídá nádheru a vy si ten kopec můžete prohlédnout ze všech stran. Z vlaku vystoupíte prakticky v centru a můžete se vydat vstříc místním radovánkám.

Ano ano, na začátku října na pláži...

Už jsem zmínila to, že je Sorrento oblíbenou destinací Němců, Britů, Američanů a všech těchhle kapitalistickejch vykořisťovatelů /ahoj, jsem sarkasmus/, tudíž zde mluví všichni anglicky a samozřejmě se to odráží především na cenách. Pokud se bojíte, že Vás v Neapoli okradou a znásilní a vy jim ještě ke všemu nebudete rozumět, jeďte tedy do Sorrenta, protože Vás okradou a znásilní anglicky /dělám si legraci, je tam bezpečněji než v dětským koutku/. Všechna tato přímořská města jsou vytesána ve skále/stojí na ní, tudíž pohled na moře je ááách a pláže jsou óóóch. Budete-li se chtít smočit, vypláznete 10 euro za lehátko /v sezóně 15/ a půjdete s sebou plesknout na molo, do moře polezete po schůdkách a kávu Vám donese číšník a ještě Vám k tomu zazpívá.

Zmrzlinu dělají nejlepší všude v jižní Itálii, ale tu nejlepšovatější najdete v Gelateria David, kde si můžete /za skromný poplatek asi 100 ojro/ vyzkoušet, jak se gelato vyrábí. No, a protože je hlad jen převlečená žízeň, na mě osobně čekala zmrzlina s příchutí limoncello a rozinky v rumu. Když jsme u limoncella, celá Kampánie žije tímto mokem a nejproslulejší limoncello se dělá právě v Sorrentu /nejlepší dělá teda moje mutti, ale tohle bude pro Vás dostupnější/, protože se tu všude pěstují exkluzivní citrony velké asi jako moje hlava /což není až tak relevantní, protože já si kupuju lyžařskou helmu v dětském oddělení…ale citrony jsou zkrátka velké/. Jinak je Sorrento proslavené výrobou intarzovaného nábytku /kdo byl u nás v muzeu obýváku, ví, o čem mluvím/ a šperky z korálů. A taky boty – pravá kůže, na míru, nepřeberné množství barev a vzorů, dámské, pánské, krásné a ještě krásnější – a z vlastní zkušenosti, vydrží x let.

Citróny a boty - ách

Moje nejoblíbenější místo z celého Sorrenta je ale Vallone dei Mulini /Údolí mlýnů/ - zní to tajemně jak v Karpatech, protože to taky tajemný je. V celém Sorrentu byla původně tři taková „údolí“, ve kterých se nacházely mezi sebou propojené mlýny vybudované v 17. století. O poznání později se město rozhodlo zbudovat nové náměstí a obecně uvolnit místo pro moderní zástavbu, a tak se úroveň ulic zvedla, dva z mlýnů se zastavěly a třetí zůstal opuštěný - permanentní 80% vlhkost a žádný přívod vzduchu z něj udělaly neobyvatelnou, ale nádhernou zakonzervovanou relikvii, ve které se dneska prohání jen kočky /když to udýchají/ a ptáci /když je nesežerou ty kočky/. Jinak je to prales a je to celý takový tajemný a krásný a nepřístupný turistům ani bezdomovcům.

Vallone dei Mulini

Poslední odstavec měl obsahovat upozornění o rozplývání se nad tím, co nikoho obvykle nezajímá, ale což, aspoň jste o něco vzdělanější a třeba se Vám ta rozvalina bude líbit jako mně. Postupně se tu určitě objeví mini-články o dalších dírách městečkách na Costiera Amalfitana a Vy můžete začít plánovat dovolenou. Třeba někde tady?

Pac a pusu

Martuccia