Jak si tady tak sedím na terase při snídani, napadlo mě, že už bylo dost výletů a receptů /i když obojí si našlo své adresáty a pomalu plní účel/ a měla bych konečně odpovědět na tu věčně kladenou otázku: "A jaký to tam vlastně je?", případně "A co tam vlastně celý dny děláš?". No...Je to tady super a nedělám prakticky nic, alespoň v měřítku svého před-erasmového života /prý se život dělí na "před erasmem" a "po erasmu", čili ze mě bude lempl na N-tou/, ale mám z toho i tak spoustu zážitků. Moje nervová vlákna jsou tak pružná, že by po natažení trumfla i Ariadniny zlaté nitě. Už se nerozčiluju půl hodiny, ale jen půl minuty, protože mi pak hodně rychle dojde, že v zemi, jako je tahle, je mi to stejně k ničemu. A tak se usmívám a jím si jahody.
Ráno vstávám
Sfogliatelle od Leopoldo |
Žiju v historickém centru, v jedné z nejstarších čtvrtí jménem Montesanto, která je křižovatkou všech možných dopravních prostředků
Klasická neapolská ulička |
Moje krásná, vymalovaná, předělaná klícka |
Po snídani tedy vycházím do ulic, přesně do těch uzounkých uliček, kde visí prádlo z jednoho balkonu na druhý, kde řvou trhovci na lidi i krevety, které se spolu s chobotnicemi snaží zorganizovat velký útěk směr moře, kde se prohánějí motorina tam, kde nemají co dělat a občas /asi tak každých pět minut/ sem zabloudí i auto do protisměru a čeká, senza stress, co bude dál. Napoletánci jsou šneci a po ránu obzvlášť, plouží se, kouří, snídají, plkají, rozhazují rukama a já kličkuju slalom jak jen to nejrychleji jde /a to je ten důvod, proč mně v tomhle podnebí pudr na nose nevydrží ani deset minut, zatímco Italky vypadají jako omalovánky 24/7/. Po cestě každé ráno potkám toho příjemného mladého slovenského bezdomovce /ach, ta vůně domova.../, který mi oznámí "Preeego syňorýýýna, úna monetýýýna" a za ním následuje ještě pět dalších, kteří se mi snaží prodat zapalovač, kapesníčky, opičku na gumě a jeden černoch, který mi jednoduše řekne "buon giorno, bella!" a kdyby to neudělal, asi bych neměla svůj den. Lákadel jsou po cestě mraky, nejen sfogliatelle, ale i babà, cannoli, cassate, zeppole, graffe, delizie a spousta spousta dalšího, z čeho teče cukr a je to dokonalé.
"Dnes strávím jeden den jako politik - nebudu dělat ani ***" |
Lidové tvořivosti se zde meze nekladou |
Maska Pulcinelly, patron a symbol Neapole |
Dorážím na fakultu a jdu se podívat, kam se mi přesunula přednáška tentokrát. Do jiné auly? Ale kdeže. Do jiné budovy. V jiné ulici. Přemisťovat se neumím, čili opět slalom a já bláhová si myslím, že když hodina má začínat v 10:30, v 10:45 dorazí i vyučující. V tuto dobu se ovšem pomalu začnou trousit pouze asistenti, kteří se, stejně jako u zkoušek, olíbávají a zdraví. Jeden se mě nedávno zeptal, aby řeč nestála, jestli se v ČR dělají advokátní zkoušky. Vysvětlila jsem mu princip veřejné a soukromé státnice, tříleté koncipientury a advokátní zkoušky /v Itálii, v té zemi zaslíbené, nic takového neprobíhá/ a ve chvíli, kdy se začal značně rosit, jsem to raději utnula. Velmi mile se mi ale vždy snaží vysvětlit /na přednášce pro pátý ročník/, jaký rozdíl mezi federací a konfederací a co je to subjektivní právo občana, takže myslím, že si mě celkem oblíbil. Ve finále dorazí i kapacita z oboru, vedoucí katedry, člen všech možných i nemožných orgánů státní správy, laureát nespočtu cen a obdivuhodná osobnost, která se celkově zajímá o systém v ČR a věnuje vždy alespoň polovinu své přednášky polemice nad tím, že by se jemu a celkově všem Italům vlastně v Praze žilo lépe. Je to příjemná změna po všech těch "eeeh, Cecoslovacchia?".
Po skončení přednášek můžu zpět slalomovat směr Montesanto, něco přes dva kilometry. A tady pozor - jsem pochopitelně za exota, neboť chodit v tomhle městě pěšky je něco jako hrdelní zločin. Spolubydlící stále nechápe, proč nejezdím metrem. Snažila jsem se jí vysvětlit, že kdybych se na krásně chtěla spolehnout na jakýkoliv dopravní prostředek v téhle džungli, trvalo by mi to sto let. Pak prohlásila něco o bláznech, Němcích a dlouhých nohách a nechala to být. Když si připadám bohatá, čapnu na rybím trhu první rybu, když ne, jenom jí pozdravím a domů se mnou neputuje. Něco ale táhnu domů vždy a pak se proklínám při výšlapu do výšin svého budoáru, ovšem chodit dvakrát je pro slabochy.
Úlovek v večeři... |
Přichází pozdní odpoledne a mě čeká učení. Ano, je to zvláštní, je to nečekané, ale je to tak, erasmáci se musí učit. A ne málo a není to ani trochu zábava, ale Evropská unie stipendia prý nedává na dovolenou a opalovačku u moře. Škoda. Do učení se ovšem nenořím natolik, aby mě z něj nevytrhla zpráva od polské kamarádky, která má obvykle tři modifikace - "gelato?", "running?", anebo "party?".
O svém ne-běhání /vypadám vtipně, ano/ bych se tu příliš nerozepisovala, jen pro ty, kteří si snad myslí, že běhat okolo moře je nepřekonatelný romantický zážitek, kilometry pod nohama utíkají a vy je ani nevnímáte - ne. Gelato je naopak vždy dobrý nápad, zkrátka vždy. V Neapoli nemůžete šlápnout vedle, avšak nejlepší zmrzlinu celkově mají v řetězci Casa Infante, kde zásadně stojím alespoň pět minut nad výběrem a nejraději bych si dala všechny. Dalším oblíbencem je pak Gelati Fantasia a nově objevená zmrzlinová samoobsluha Mooo, kde si natočíte příchuť dle libosti a nasypete na ní všechno od kinder křupek přeš lentilky, sušené i nakládané ovoce a zalijete do samozřejmě nutellou a pak zaplatíte šest euro, protože nutella je těžká a vy platíte na váhu. A doplácíte na tu svou. Poslední variantou, kterou mám na výběr, je party, erasmácká party po italsku. Začíná nejdříve o půlnoci, vždy stejný playlist, vždy stejný klub, vždy stejné tváře. A už je to trochu nuda, co si budeme povídat. Ráda bych ale na tomhle místě vyvrátila představu o tom, jak se tu všichni opíjejí do nepříčetnosti. Opít se v Itálii není zrovna levné, navíc z Aperol Spritzu by to trvalo notnou chvíli, čili ne, neopíjíme se, Italové obecně příliš nepijou, ani ti mladí, a tak na ulici nezažijete tak nezapomenutelné zážitky jako v pražském metru po 23. hodině, nebo snad v noční lince, Václavské náměstí je proti místnímu nočnímu centru vyloženě Bronx.
Zmrzlina z oblíbené gelaterie |
Před jakoukoliv večerní akcí je ale vždy dobré naplnit žaludek tak, aby vydržel dlouhou dobu do chvíle, než bude společenský přijatelné mluvit o snídani. A když zrovna nejsem v náladě vařit /což se zrovna mně konkrétně stává opravdu zřídka/, nabízí se mi sto možností, kam zamířit.
Pizza da Gino Sorbillo |
Pizzerie je jasná a nebudu Vám tady vypisovat doporučení, protože to už jsem udělala tady, takže až navštívíte Neapol, stejně nebudete vědět, kam dřív. Není to ale jenom o pizze /která je děsně dietní a zdravá a víme/, restaurací se Vám tady nabízí mraky k navštívení a mou oblíbenou je Trattoria Da Nennella, taková esence Neapole a její kuchyně.
Večerní přístav |
Cammarota Spritz
|
Chodit sem před devátou nemá cenu, jelikož tu budete sedět pouze mezi turisty, Italové se začnou trousit okolo desáté nejdříve. Nennella není jenom atrakcí pro Američany a Němce, je to místo s rodinnou tradicí, kde se schází bohatí i chudí Napoletánci. Menu tady stojí jednotně 15 euro a po příchodu Vám přistane na stole plastový kelímek, příbor s ubrouskem, lahev vody a lahev místního červeného vína. Nikdo se Vás na nic neptá a nikdo se s Vámi příliš nemazlí, zato všichni hodně křičí, zpívají a číšníci tancují po stolech a dělají si legraci z hostů. Můžete si vybrat, jestli chcete menu s předkrmem, nebo bez /ale to Vám nedoporučuju, protože přijdete o hodně/ a po jeho zkonzumování si vyberete z denní nabídky primi a secondi - první chody je několik druhů těstovin, mezi druhými najdete kromě stálé nabídky steaků a podobných pičičvin /místní by si ho nedali, co Vám budu povídat/ po ne-rybožrouty denní nabídku ryb a plodů moře - jednou je to losos, podruhé mečoun a potřetí plněná chobotnice. A smažené ančovičky, ty jsou tak vždy. Na závěr dostanete ještě na výběr z nabídky ovoce, které Vám na stole přistane v plastové záchodové míse, a musíte se rozhodovat rychle, protožee u vedlejšího stolu by taky rádi jedli. U východu zaplatíte 15 euro a do ruky Vám vrazí žeton na kávu, kterou u stánku na ulici dostanete už připravenou, horkou jako peklo. Přesunou se můžete ihned k proslulému baru Cammarota, spritz baru, kde Aperol Spritz pořídíte za euro - bez ledu a pomeranče, zato z pravého prosecca a bez konzervantů a barviv. A jste v centru, noc je mladá a vy vstávat nemusíte, protože v Itálii se nikdy nikam nespěchá. Památky Vám neutečou, stojí tady totiž tisíce let. A Vesuv? Bez jeho hrozby by život tady možná nebyl takový, jaký je.
Pac a pusu
Martuccia
Ahoj:), mas moc hezky blog. Ale byt tebou, tak pridavam ty fotografie vetsi. Mam pomerne velkou obrazovku a stejne musim kazou fotku rozkliknout, abych si ji mohla poradne uzit:).
OdpovědětVymazatačkoliv mě Itálie nikdy nelákala, pro tvůj popis se zdá Neapol naprosto božská:)
OdpovědětVymazat